Jiří Svoboda

Režisér Jiří Svoboda patří k nejvýznamnějším filmovým tvůrcům druhé poloviny 20. století, i když jeho filmografie není početně nijak významná. Pochází z Kladna a po maturitě na jedenáctiletce začal studovat divadelní režii na DAMU. Odtud byl ale vyloučen v roce 1963 poté, co svůj postoj ke svobodě slova projevil v otevřeném dopise. Pracoval pak jako řidič a skladník, v uvolněných poměrech šedesátých let se pak přihlásil na FAMU, kde vystudoval obor filmové režie (1966-1971). Po studiích nastoupil do Filmového studia Barrandov, kde pracoval jako scénárista, jeho jméno můžeme číst například v titulcích k povídkovému filmu MOTIV PRO VRAŽDU (1974).

V roce 1975 byl z pracovního umístění scénárista přeřazen mezi filmové režiséry, v téže době realizoval také svůj první film ZRCADLO PRO KRISTÝNU (1975), možná s tím souvisí i fakt, že v témže roce vstoupil do Komunistické strany. Následně Svoboda režíroval několik dalších filmů, z nichž více či méně bylo patrné jeho levicové směřování, respektive požadavky tehdejšího vedení Barrandova. Začal točit také pro televizi, z jeho titulů zde vyniká drama ze zdravotnického prostředí JEHLA (1982), za něž Jana Brejchová obdržela cenu na televizním festivalu v Bulharsku. K problematice zdravotnictví (a ke spolupráci s Brejchovou) se pak Svoboda vrátil zdařilým filmem SKALPEL, PROSÍM (1984). Kooperace s Brejchovou se ostatně osvědčila i mezitím v mimořádně povedeném válečném dramatu ZÁNIK SAMOTY BERHOF (1983). Oba zmíněné tituly v mnohém evokují umělecky výrazné filmy šedesátých let (viz Peter Hames: Československá nová vlna, 2008). Z další spolupráce s Janou Brejchovou vyniká snímek SCHŮZKA SE STÍNY (1982); tady hrál mimo jiné Radoslav Brzobohatý, který se pak objevil i ve Svobodově dalším filmu SVĚT NIC NEVÍ (1987) s převážně slovenskou účastí.

Ke cti Jiřího Svobody je nutno poznamenat, že i když jeho tvorba byla poznamenána členstvím v Komunstické straně, v průběhu osmdesátých let uvedl do kin několik výborných filmů, ty však byly přehlíženy soudobým publikem, které vyhledávalo spíše méně náročné žánry. Naopak, po roce 1989, kdy se Svoboda angažoval jako přední činitel Komunistické strany, bylo jeho dílo přehlíženo, případně nazíráno pohledem odkazujícím k jeho stranické příslušnosti. Po transformaci Komunistické strany do její nové podoby pod názvem Komustická strana Čech a Moravy byl Svoboda v roce 1990 zvolen jejím předsedou, zasedal také ve Federálním shromáždění a krátce před zánikem Československa se v prosinci 1992 stal obětí atentátu; ve své době se jednalo o mediálně velmi sledovanou causu. V červnu 1993 pak kvůli rozporům s částí členské základny Svoboda rezignoval na členství ve straně a od té doby vystupuje jako politicky nezávislý. Takto také v roce 1996 neúspěšně kandidoval ve volbách do Senátu.

Vzhledem ke zvýšené politické aktivitě Svoboda do značné míry rezignoval na další uměleckou činnost, nicméně krátce po revoluci dokončil film JEN O RODINNÝCH ZÁLEŽITOSTECH (1990), pak se ale na delší dobu odmlčel. Od roku 1999 přednášel na FAMU, kde byl nakonec jmenován profesorem. Ve stejné době se vrátil i k práci za kamerou, pracoval spíše pro televizi, kde zpracoval několik podařených adaptací literárních předloh s historickým podtextem (UDĚLENÍ MILOSTI SE ZAMÍTÁ, 2002; RÁNA Z MILOSTI, 2005; JASNOVIDEC, 2005). Na filmové plátno se Svoboda vrátil s titulem SAMETOVÍ VRAZI (2005), který vycházel ze skutečného případu tzv. orlických vražd, tento film se ale dočkal rozporuplného přijetí. Zatím naposledy se Jiří Svoboda připomněl divákům jako režisér třídílného televizního filmu VLNA (2008), který zajímavým způsobem zpracoval tématiku ničivé vlny tsunami z roku 2002 a jejího zásahu do života české rodiny.

Jiří Svoboda je ženatý, s manželkou ing. Milenou Svobodovou, má dvě dcery.

Autor: argenson

Jiří Svoboda

Narozen 5. 5. 1945 v Kladně. Pochází z rodiny notáře JUDr. Jiřího Svobody (1899–1975) a učitelky jazyků Boženy Svobodové, rozené Procházkové (1906–1998). Jeho dědečkem byl propagátor buddhismu a překladatel Leopold Procházka (1879–1944). Maturoval v roce 1963 na Střední průmyslové škole strojní, obor strojírenská technologie, a vzápětí byl přijat na DAMU. Odtud byl po několika měsících vyloučen jako spoluautor petice za svobodu slova a tvorby, adresované americkému velvyslanectví. Pracoval pak jako průvodčí a řidič u ČSAD Kladno a Okresní správy spojů, v letech 1964–1966 jako skladník.
V roce 1966 prolomil doživotní zákaz vysokoškolského studia a byl přijal na filmovou a televizní režii na FAMU. Jeho pedagogy byli Karel Kachyňa a Jan Matějovský, absolvoval v roce 1971 televizním filmem Přízrak (1970). Od listopadu téhož roku nastoupil jako scenárista do Filmového studia Barrandov, režijně tu debutoval povídkou Rukojmí z kriminálního triptychu Motiv pro vraždu (1974) podle jeho scénářů.
V roce 1975 byl přeřazen na post režiséra, samostatně debutoval portrétem zraněné sportovkyně Zrcadlo pro Kristýnu (1975) a pokračoval ideologicky exponovaným Domem Na poříčí (1976), pracovními příběhy Oddechový čas (1977) a Modrá planeta (1979), sociální sondou Dívka s mušlí (1980) a kriminálkou Řetěz (1981). Pochopení pro utajované, traumatické a až deviantní stránky lidských povah vedlo jej k látkám psychologickým a kriminálním.
Od Schůzky se stíny (1982) nalezl své nejvlastnější téma v námětech vracejících se do dvacátých až čtyřicátých let a zkoumajících jednání člověka pod tlakem ideologie a strachu, touhy po moci, penězích a kariéře (Zánik samoty Berhof, 1983; Papilio, 1986; Svět nic neví, 1987; Prokletí domu Hajnů, 1988). Výjimku tvoří lékařské drama ze současnosti Skalpel, prosím (1985) a drtivý obraz komunistického násilí v padesátých letech Jen o rodinných záležitostech (1990).
Film připravovaný od roku 1988 natočil Svoboda jako člen KSČ (1975–1990) a předseda filmové sekce Svazu českých dramatických umělců (1987–1990). V politickém angažmá pokračoval i jako člen nově založené Komunistické strany Čech a Moravy v letech 1990–1993, od října 1990 jako její předseda, a poslanec Federálního shromáždění tehdejší České a Slovenské Federativní republiky (1990–1992). V červnu 1993 všechny politické funkce i stranu opustil, poté co se 6.  prosince 1992 stal obětí pokusu o vraždu. V letech 1988–2003 vyučoval na FAMU (docentem jmenován 1994, profesorem od roku 2000), v současné době působí jako pedagog na Universitě Jana Amose Komenského a na Vysoké škole finanční a správní.
Až do konce devadesátých let našel uplatnění takřka výhradně jen jako jeden z režisérů dokumentárního cyklu Deset století architektury, teprve od televizního filmu Udělení milosti se zamítá (2002), natočeného v ostravském studiu, se jeho filmařská práce rozeběhla zase kontinuálně. Neztratila nic ze své jedinečné společenské angažovanosti, ze schopnosti proniknout až na dřeň lidských charakterů a do individuálních i kolektivních mechanismů, které tyto charaktery formují a samy jsou jimi utvářeny.
A neztratila také nic ze svého formálního hledačství, nervnosti a vizuální naléhavosti. K hranému filmu pro kina se dostal jen kriminálním psychodramatem Sametoví vrazi (2005), zato je režisérem celkem více než dvaceti televizních snímků, mezi nimiž vyniká např. Boží duha (2007), třídílná série Vlna (2008) či dvoudílný Poslední cyklista /2014). V pražském divadle Ungelt režíroval inscenaci Picasso (2006, televizní záznam 2008), k šestistému výročí upálení Jana Husa natočil trojdílné drama Jan Hus (2015).

Jan Lukeš