Ve filmu si malou roličku kardinála zahrál i odborný poradce Zdeněk Mahler. Vzpomíná na to slovy: " Miloš přišel s tím, že tam dá epizodu, kde papež vyznamenává mladého Mozarta řádem Zlaté ostruhy. Domluvilo se, že papeže bude hrát Vladimír Svitáček (možná si ho pamatujete ze slavných Hovorů H, kde dělal Horníčkovi přihrávače) a já že budu hrát kardinála. Dóda Pištěk udělal perfektní autentické kostýmy s výšivkami a se vším, co k nim patřilo, ve štábu na Barrandově nás oblékli a vezli do Valdštejnského paláce, kde se v Rytířském sále tahle scéna točila. A na place Svitáček povídá Milošovi: Hele, jak se mám tvářit? A Miloš říká: No přirozeně, von ten papež byl blbej... (smích). A tak jsme to odehráli, Miloš to sjel asi dvakrát a že dobrý. Jdeme po schodech zpátky a já znejistěle Svíťovi říkám: Člověče, vždyť on zpravidla točí záběr třináckrát nebo sedmnáckrát. A Svitáček: Jo, chlapče, asi jsme geniální... Pak jsme jeli v těch kostýmech nazpátek na Barrandov, a mně napadlo, že by nebylo od věci, kdybychom po cestě lidem žehnali. Takže jsme příslušným gestem kynuli z okýnek, lidé zírali a vráželi do kandelábrů... Myslel jsem si, že tím je ta epizoda uzavřena, ale za čas se ke mně dostala hláška, že papež Jan Pavel II, který byl tehdy na návštěvě v Polsku, se prý tajně objevil v Praze a jel někam na Mníšek vysvětit kostel. Ta představa, jak světíme kostel, mě dodneška povznáší..."

:-)

Podle vzpomínek pamětníků prý Jiřího Sováka spolupráce s dětskými "kolegy" značně otravovala a ani oni mu to nijak neulehčovali. Zlomyslně mu např. schovali soupravu na čištění dýmky, což Sováka rozlítilo natolik, že odmítl pokračovat v natáčení, dokud se štětečky nenajdou. Práci si poté zpříjemňoval alespoň tím, že z lahvičky od Francovky zásadně popíjel říznou vodku. Nic z toho však jeho profesionální výkon nijak negativně neovlivnilo.

Hlavní čtyřnohou hrdinkou fílmu je opět Bella, ale má tu oproti prvnímu filmu má hned čtyři představitele, mimo původního psa jménem Garfield, který ji už hrál v předchozím filmu + ještě další tři psy. Bear byl poněkud drobnější, ale dle režiséra disponoval nejkrásnější hlavou, proto byl využíván především pro detailní záběry. Naopak nejmohutnější Fort díky své klidné až melancholické povaze bez problémů zvládal scény v blízkosti hořících scenérií a nevadily mu ani náročné kaskadérské záběry. Fripon mající "neučesanou" vizáž se hodil především pro ty části filmu, kde Bella prochází těžko přístupnými místy, které se na její podobě viditelně podepíšou. Žádný z těchto čtyř "herců" ale nikdy nezapomněl na svou přirozenost a za dobře odvedenou práci požadoval patřičnou odměnu ve formě pamlsků, nejčastěji kousků masa.
(zdroj: www.kinobox.cz)

Film se nedochoval celý, jeho konec je už pravděpodobně navždy ztracen.

Film byl natočen na zakázku polského Ministersva armády hned následujícího roku po legendární bitvě, která proběhla 13.- 25. srpna roku 1920 a znamenala zásadní obrat v polsko ruské válce. Polští obránci Varšavy se v ní pod vedením generála Józefa Piłsudského jakoby zázrakem ubránili ohromné přesile Rudé armády. Jedním z účastníků bitvy byl i režisér filmu (tehdy kavalerista) Ryszard Bolesławski.

Film "Czarne diamenty " byl natočen podle románu slezského spisovatele Gustawa Morcinka a byl dokončen těsně před tragickými událostmi roku 1939. Jeho premiéra se v té době už nestihla uskutečnit a po válce byl film považován za ztracený. Upadl téměř v zapomnění, ale nakonec se kdesi v archívech přece jenom našel a na svoji cestu za diváky se tak po dlouhých 42 letech přece jenom vydal. Opožděná premiéra slavnostně proběhla 12.12.1981 v katowickém kině Światowid.

Herci J. Gajosovi, představiteli Janka Kosa, seriál přinesl velkou popularitu, ale i několik nepříjemných zážitků a situací - například jednou, když se během natáčení natáhl do trávy a usnul, přejel ho nepozorný kolega náklaďákem. Výsledkem byla polámaná žebra a další vnitřní poranění, a tak se natáčení přesunulo do nemocnice, kde okolo jeho postele postavili kulisy polního lazaretu a herec, zakutaný v sádrovém krunýři, statečně pracoval dál. Z té doby pochází i známá scéna, kdy Šarik konečně najde svého zraněného pána a soucitně ho olizuje - jenže k něčemu takovému se pes ve skutečnosti naprosto neměl. Když nepomohly povely ani naléhání, dostala se ke slovu lest: protože o Šarikově představiteli bylo známé, že je na sladké, namazali J. Gajosovi ruce i tváře lepkavou směsí cukru a vaječných žloutků - pak už ho chlupáč oddaně olizoval až za ušima. :-))
Jinou hrůznou vzpomínkou pro tohoto, ve skutečnosti tmavovlasého herce, prý bylo pravidelné odbarvování vlasů na bond.

A takhle nějak by seriál vyhlížel v barvě: http://www.youtube.com/watch?v=-p1wL4ESGt4&feature=related

:-)

Ještě pár slov k Šarikovi - o jeho roli se dělili hned tři představitelé: Trymer a jeho dva dubleři Atak a Spik. Hlavní tíhu natáčení nesl Trymer, tvrdý a hodně ostrý pes s policejním výcvikem. Malinkého Šarika v 1. díle seriálu ztvárnilo štěňátko jezevčíka a jeho matku Muru si tu zahrál právě Atak, který se pak objevil v několika scénách i jako Šarik dospělý. Trymera a Spika je možné vidět i v současnoti - jako vycpané exponáty policejního muzea v Sułkowicach.

Při natáčení byly použity nejmodernější technické prostředky, které tehdejší kinematografie nabízela a film vznikal souběžně hned ve čtyřech jazykových podobách - polské, anglické, německé a francouzské. Do současnosti se však pravděpodobně nezachovala ani jediná jeho kopie.

Filmová matka Katharine Hepburnová byla ve skutečném civilním životě tetou své filmové dcery Katharine Houghtonové.

Dílo režiséra Meglického bylo první ucelenou filmovou adaptací této polské národní opery. Hlavní roli zde Meglicky svěřil své ženě, herečce Zorice Szymańské a sám si (ačkoliv o ní starší pouze o pouhých 12 let) zahrál jejího dědečka. Film vznikl jako němý, ale přestože roku 1932 byl však dodatečně ozvučen, brzy byl překonán nákladnějším projektem režiséra J. Gardana. Do současnosti se zachovalo pouze několik neúplných fragmentů.

Film byl natočen podle skutečné události z předválečných archívů polské policie. Pokus o vyloupení banky podzemním podkopem patřil mezi nejslavnější kousky nekorunovaného krále polských kasařů oné doby - Stanislawa Antoniho Cichockého. Cichocki, podle typické úpravy svých vousů přezdívaný "Kozí bradka" (Szpicbródka) se narodil někdy kolem r. 1890. Díky své vysoké intelegenci a šikovným rukám se brzy stal známou osobností varšavské galérky a celoevropským postrachem strážců zákona. Mimo svou vlast totiž pravděpodobně "působil" také u nás, v Rakousku a Německu. Máloco pro něj bylo překážkou, několikrát utekl i z vězení. Poslední známý výkon trestu si odpykal r. 1939, krátce po napadení Polska. Přes SSSR a Írán se dostal do Afriky, kde se jeho stopa navždy ztratila a jeho další osud tak navždy zůstal neznámý.

Slovo HATARI!, které tvoří název filmu pochází ze svahilštiny a v překladu znamená: Pozor, nebezpečí!

Původní jméno hradu, založeného někdy koncem XIII. nebo počátken XIV. století na 418 metrů vysokém čedičovém vrchu, znělo pravděpodobně Klapý (anebo Klepý). Své dnešní pojmenování získal Hazmburk (lidověji Házmburk, nebo postaru Hanžburek) až podle svého nového majitele, pana Zbyňka Zajíce, který jej roku 1335 koupil od krále Jana Lucemburského. Ten měl v erbu zajíce a proto také dal svému novému sídlu německé jméno Hasenburg (německy Hase znamená „zajíc“ a Burg "hrad", čili Zajícův hrad). Později hrad vystřídal ještě několik dalších majitelů a postupně pustnul. Za celou svou historii nebyl nikdy dobyt, ale dnes je z něho ruina. Jeho charakteristickou dominantu tvoří dvě věže – oválná Černá (s tmavého čediče - 25 m) a hranolová věž Bílá (ze světlého pískovce - 26 m). V současnosti prošel nákladnou rekonstrukcí, při níž byl zpřistupněn vrcholek Bílé věže, odkud se otvírá překrásný kruhový výhled na okolní krajinu. Svého času si Hazmburk "zahrál" také v televizní reklamě na Tatranky.

Paradox: zatímco v USA byli v časech McCarthyovy antikomunistické kampaně John Steinbeck a John Ford vyšetřováni policíí, nesměl ve stejné době jejich film v SSSR vůvec promítat, aby lidé neviděli, že i ti nejchudší Američané mohou mít auto.

Rodinná tragédie, o níž pověst vypráví, se prý odehrála v 16. století a jejím dějištěm je Dolský mlýn u Jetřichovic v Česko-saském Švýcarsku. Jeho budova si zahrála v pohádce Pyšná princezna a později pak, už značně zchátralá, i v dalších filmech - Peklo s princeznou, Ztracený princ, Čertova nevěsta.

Film neměl dobré ohlasy a roku 2013 si "vykoledoval" rovných 16 nominací na "HADA" , což je polská alternativa "Zlatých malin" - čili nejhoršího díla roku.

Režisér Wajda je často kritizován za poslední scénu, ve které se vagon, vezoucí Korczaka a jeho malé svěřence do Treblinky, odpojí od vlaku, pomalu zastaví na trati a děti z něho vyskáčou, aby se radostně rozběhly na louku, kde postupně zmizí v mlze, vyvolává dojem, že snad zůstaly svého hrůzného osudu - smrti v plynové komoře- jakýmsi zázrakem ušetřeny. To se pochopitelně nestalo, jde pouze o alegorické znázornění jejich snu o svobodě a volnosti... Film byl proto raději doplněn vysvětlujícím titulkem, informujícím o pravém stavu věci.

Tak tenhle "kouřící" kopec (no vlastně spíš kopeček - 446 m) se jmenuje Boreč (nebo také Borečský vrch) a nachází se na pokraji Českého středohoří, cca 4 km západně od Lovosic. Ale nebojte se, ken "kouř" není žádný sopečný ani pekelný dým - jde jenom o poměrně unikátní jev, při kterém je za mrazů studený vzduch nasáván dole při úpatí kopce dovnitř, kde se ohřívá a nahoře pak puklinami, odborně zvanými ventaroly, vyvěrá na povrch. Je to vlastně takový tepelný kondenzátor, který v létě funguje právě naopak - horký letní vzduch se v nitru kopce ochlazuje. Celý efekt je nelépe viditelný od cca -10 °C, kdy lze na zasněženém vrcholu sledovat jamky s jasně zelenými mechy s hemžícími se broučky a jen kousek od nich stále přirůstající rampouchy. K tomuto účelu slouží hlavně okružní naučná stezka, která začíná i končí u kapličky v obci Režný Újezd, ale pozor - Boreč je chráněnou přírodní památkou, takže je potřeba se tam podle toho i chovat!

Polský velkofilm Křižáci byl natočen k 55O-letému výročí bitvy u Grunwaldu a měl oslavit i tisíciletí vzniku polského státu. Na svoji dobu měl opravdu velkolepý rozpočet - cca 32 miliónů PZŁ, za který by se dalo natočit 7 - 10 "normálních" filmů. Rekord drží také v návštěvnosti: v kinech jej shlédlo 32 315 695 diváků, vož je více, než počet obyvatel celého Polska v roce premiéry (1960).
Natáčení začalo 3. srpna 1959 a skončilo v březnu 1960. Kulisy Jurandova hradu stály nad jezerem Jamertal (okres Starogard), dále se natáčelo hlavně na Malborku, v Gdaňsku a Lodži. Bitva o Grunwald se natáčela v polích mezi obcemi Kolincz a Rywałd a byly kvůli ní odstraněny všechny sloupy el. vedení, takže obyvatelé přilehlých oblastí zůstali několik dní úplně bez proudu.

Pod vedením režiséra Kršky se souběžně natáčely dvě verze této pohádky: čs. - bulharská, kde účinkovala převážná většina českých herců, a čistě bulharská, kde tomu bylo právě naopak. V těch samých kulisách navíc vznikla i další Krškova "orientální" pohádka LABAKAN.

Film byl kompletně natočen v jazyce jiddiš (s polskými a anglickými titulky).

Proti uvedení filmu na MMF Cannes v roce 1961 protestovaly církevní vatikánské kruhy tak vehementně, že hrozilo jeho vyřazení ze soutěže. Nakonec si za něj jeho režisér Jerzy Kawalerowicz odnesl nejenom Zvláštní cenu poroty, ale i nominaci na Zlatou palmu. V zemi svého vzniku ale tento film na motivy historického románu Jarosława Iwaszkiewicze dodnes budí značně rozporuplné emoce.

Film "Mocny człowiek" z roku 1929 je jedním z posledních němých filmů polské kinematografie. Jedná se o adaptaci stejnojmenného románu spisovatele Stanislawa Przybyszewského, publikovaného r. 1912. Od 2. světové války byl film považován za zracený, ale roku 1997 byla jedna z jeho kopií náhodou nalezena ve filmovém archívu v belgickém Bruselu. Po digitálním vyčištění obrazu byl snímek roku 2006 vydán na DVD, kde jej doprovází experimentální hudba skupiny Tuta Maleńczuk Rutkowski SUPER TRIO.

Film nebyl dokončen pro náhlé úmrtí Karla Nolla. Byly natočeny pouze scény odehrávající se v nočních podnicích Alhambra, v baru Pigalle a v hotelu Steiner na Starém Městě, převážně taneční scény, spiritistická seance a cvičení artistů. Dále se zachovaly záběry Ference Futuristy, Járy Kohouta a Karla Nolla v rolích mužů, kteří se opili v baru Pigalle.
Zdroj: Český hraný film 1898-1930, NFA 1995. (NFA.cz)

Moralność Pani Dulskiej z roku 1930 je údajně prvním polským zvukovým filmem. Zvuk tehdy ovšem ještě netvořil součást filmového pásu, ale byl nahrán na gramodeskách, které se distribuovaly spolu s filmem. Vzhledem k jejich křehkosti na nevelkému rozsahu záznamu ( k jednomu snímku jich bylo zapotřebí několik) to nebylo právě pohodlné řešení, přesto ale šlo o významný pokrok.

Maska hlavního hrdiny tohoto filmu byla tak sugestivní a nadčasová, že se o mnoho let později stala inspirací pro tvář komiksového Jokera - psychopatického zločince a Batmanova největšího nepřítele.

Všechny dialogy ve filmu zabírají dohromady pouhých devět minut. Vedle němčiny, ruštiny a češtiny, ale herci většinou promlouvají mezislovanštinou - to je uměle vytvořeným jazykem, čili zjednodušenou a moderní formou staroslověnštiny. Režisér Václav Marhoul totiž nechtěl, aby byly filmové postavy spojovány s nějakým určitým národem.

Ačkoliv konec filmu je plný nadějí na lepší budoucnost, Orla a jeho skutečnou posádku moc štěstí nečekalo - jejich životní pouť pravděpodobně skončila už 23. května 1940, kdy se v oblasti Helgolandu po najetí na minu ponorka potopila.