Atlantis

Umělecký dokument Luca Bessona Atlantis (1991) lze bez nadsázky vnímat jako svérázné pokračování tvůrcova dřívějšího opusu Magická hlubina (1988). Besson sice mezi oběma filmy stačil uvést Brutální Nikitu (1990), avšak na Atlantidě začal pracovat už koncem roku 1988. Náročný projekt si kromě speciálního kamerového zařízení pro snímání širokoúhlých podmořských záběrů vyžádal také tři roky práce v mořích a oceánech celé planety. - Snímek Atlantis vtahuje diváky právě do toho poetického a mystického světa hlubin, v němž hledal únik potápěč Jacques Mayol ve finále příběhu Magické hlubiny. Nekonečný prostor oceánu je i pro Bessona místem jakéhosi osvobození se od všech lidských starostí; autorský postoj symbolizuje už úvodní "zvukový záběr", v němž je lidské prostředí pomalu nahrazeno klidnými zvuky vody. Film s celovečerní metráží nemá děj a je strukturován jako řada epizod na různá, zpravidla abstraktní témata, např. Světlo, Mysl, Rytmus, Duše, Temnota, Láska či Nenávist. (Názvy jednotlivých sekvencí se ovšem ve filmu neobjeví.) - Jediným, zato velmi důležitým reprezentantem lidského prvku je ve snímku zvuková složka, sestávající z občasných "pozemských " ruchů a především z hudby Bessonova dvorního skladatele Erica Serry. Hudební komentář, pohybující se v rozmanitých žánrech od "laciné" diskotékové hudby po majestátné chorály či po převzatou árii z Belliniho opery Náměsíčná, vstupuje s vytříbenými obrazy - z podmořského světa do výrazného kontrapunktu, jenž je hlavním "vtahujícím" prvkem díla. V tomto ohledu je Atlantis srovnatelný s uměleckými dokumenty Godfreyho Reggia. - Luc Besson na rozdíl od legendárního oceánografa a filmaře Jacquesa-Yvesa Cousteaua jednoznačně upřednostňuje estetizující pohled na přírodu před vědeckým. Jeho snímek nepřináší přírodovědný popis ani ekologické poselství, nýbrž nabízí pohroužení se do svébytného a zároveň "bezúčelného" světa mimo běžný lidský obzor. Tvůrce přitom v rámci poetické stylizace s pomocí obrazového kouzlení (např. výškově převrácené záběry, umělé osvětlení) a zvukového doprovodu někdy vytváří obrazy, připomínající lidské prostředí. Jindy se zase zcela svobodně dopouští antropomorfizace živočichů, a to jak v jemné, nenápadné poloze (sebevědomá majestátnost rejnoků). tak v podobě razantnějších filmařských žertů ("telefonující'" kapustňák). Celkovému ladění Bessonova pozoruhodného filmového "úniku' však nejvíce odpovídá závěrečná sekvence z podmořské pustiny Severního pólu zbavené všech forem života... 3 Autor/Zdroj: /Filmový přehled Podmořská výprava Luca Bessona do světa dětských snů. Nejdřív nevíte, na co se díváte. Ale je to krásné, strhuje vás to pořád hloub do nejhlubší modři, až se zalykáte, dusíte se, nemůžete uniknout. A pak se najednou vše upraví: narostou vám žábry a začnete znovu dýchat. Tohle je svět plný světla i tmy, dosud neznámých barev a tvarů a neustálých proměn, střemhlavého pádu, spočívání, plynutí, směřování. Nový svět, v němž se teď už umíte pohybovat, je nabitý životem - dno někdy ploše a sametově ubíhá do záhadné dálky, jindy je zbrázděné holými pohořími či v neklidném proudu obrostlé podivnými lesy. Živá je každá částečka prostoru: střípek světla putující temnou hlubinou, hrst kamenných úlomků, vířící mezi balvany. Tenhle svět je osídlen: nahoře, kam se nejspíš už nikdy nebudete chtít vrátit, těm tvorům možná někdo dal jména. Hejna ryb s metodickou chaotičností směřují za svými divnými cíli - doprava, doleva. Kolektivní osobnost. Šťastně ukecaní delfíni levitují v komplikovaném tanci: inteligentní duchovní civilizace, jež si vystačí se svými perfektními těly a smyslem pro humor. Pruhovaný orientální had se odvlní za svými ryze soukromými záležitostmi. Tučňáci, nahoře s mrňavými křídly tak nemotorní, konečně elegantně letí... Korálové útesy jsou městy. Nepopsatelná rypouší potvora děsí svou baculatou cizotou, ale pase se na úbočí jako kráva. Kdekdo se v přejícném teplém slunci miluje: tuleni se smyslným rozmyslem, hadi v klamavých smyčkách, želvy s prehistoricky osudovou nevyhnutelností. Žraloci jsou ponorky z druhé světové a když se porvou o žvanec, s děsivou zuřivostí se vrhnou na vás: nebýt to sen, je to váš konec. Hlavonožec - nejnovější typ Enterprise, směřuje do míst, kam žádná noha dosud nevkročila. V lodním vraku slavnostně naladěné rybí obecenstvo vyslechlo Marii Callasovou. UFO - snad jenom oživlé světlo - startuje mezi ledovými krami... Umíte si představit, co se bude dít, když si král francouzských neobarokistů Luc Besson zamane natočit dokumentární film? Dovedete odhadnout, co s tím vším udělá hudba Erica Serry? Pochybuji - každopádně byste své představy měli poměřit se skutečností, nebo spíš s oživlou touhou, která dostala název Atlantis. Mezi Brutální Nikitou (1990) a Leonem (1994) se Besson vypravil za nejšílenějším dobrodružstvím svého života. Film, jejž sám autor nazývá dětským snem, je dílo mimo čas, prostor i dokumentární žánr. Teď pochopíte, proč Besson v Pátém elementu s tak přirozenou lehkostí vklouzl do obraznosti sci-fi: kachní válečníky z Mondoshawanu, ohavné vesmírné nájemné vrahy Mangalory i galaktickou operní divu Plavalagunu našel pod hladinou. Atlantis je jméno bájné potopené země, pro Bessona však "existuje, nebo už neexistuje", v jeho deníku o snech, který si vedl během šestnáctiměsíčního natáčení, představuje "život pod vodou bez člověka". Není to úplná novinka, že filmař v moři nachází vizuální obdobu vesmíru a pohybuje se v ní se zjitřenou zvídavostí galaktického průzkumníka (viz dva roky před Atlantidou James Cameron v Propasti), tady ovšem jde o utkvělé bessonovské téma. Režisér, jehož rodiče byli potápěčskými instruktory a jenž toužil stát se biologem a studovat podmořský život, se před deseti lety prozradil Magickou hlubinou - zábavně existenciálním dobrodružstvím, nabitým autobiografickými pocity. Jako amatérský potápěč v posledních patnácti letech absolvoval 900 ponoření a pro natáčení Atlantidy si vybral čtyři podobně posedlé profesionály, se kterými ho svázala už spolupráce na Magické hlubině. Jeho dvorní skladatel Eric Serra a londýnský Královský filharmonický orchestr zůstali nad vodou, aby jim nezvlhly noty. Kameraman Christian Pétron, pomocný kameraman Francois Gentit, vedoucí produkce Marc Biehler, technik Jean-Marc Bour - tito muži se spolu s Bessonem potápěli víc než rok ve všech oceánech světa v Rudém moři či u Tahiti do teplých vod i pod led v mrazivých arktických podmínkách (vzpomeňte si na fascinující a tísnivou scénu z Magické hlubiny). Získali jedinečný dokumentární materiál, jehož zpracování se však stalo výlučným dílem režiséra, působícího v hraném filmu - a to i navzdory tomu, že výsledek postrádá to, čemu obvykle říkáme děj. Atlantis nabízí sled epizod, které autor nazval Duše, Nenávist, Rytmus, Rozum... a které kongeniálně dotváří Serrova nápaditá hudba. Bessonův originální přístup k látce nemá obdobu ani v takových dokumentech, jako byl Mikrokosmos (rovněž šťastně uvedený Intersonicem). Nad zvídavostí přírodovědce či objektivitou dokumentaristy tady totiž vítězí posedlost čistou vizualitou. Režisér (a kameraman i střihač v jedné osobě) ovšem projevil úžasný cit pro komunikaci se svými "herci" - ať šlo o murény, sasanky nebo chaluhy. Od abstraktních obrazů lehce přechází k okouzleným intimním hrátkám s milovanými delfíny, nečekaně objevuje humor, tajemství, něhu i hrůzu. Nevzdává se paralel se "světem nahoře" (operní představení v lodním vraku). Besson sní a vytváří nový svět, plodí nové živočišné a rostlinné druhy, nové mořské proudy a dosud neznámé průniky barevných spekter Autor/Zdroj: /Cinema