Život je krásný

Mnoha cenami ověnčený film Život je krásný je autorským dílem známého italského komika Roberta Beniqniho. Tvůrce se pokusil o velmi obtížné spojení groteskní komiky s melodramatem, odehrávajícím se v prostředí koncentračního tábora. - Výřečný a fantazií hýřící Guido se zamiluje do učitelky z vyšší společenské vrstvy Dory, kterou se mu podaří svést a zachránit od sňatku s nemilovaným byrokratem. Po pěti letech šťastného manželství je kvůli svému židovskému původu odvezen i se synkem do koncentračního tábora. Aby před chlapcem zatajil šokující okolnosti předstírá, že všechno je jen velká soutěžní hra. - Roberto Benigni natočil příběh s pohádkovou nadsázkou, jež mu umožňuje představit reálné zlo v karikující poloze. Sám ztvárňuje tragikomického hrdinu chaplinovského ražení ,který je schopen uvědomit si pravý stav věci , avšak proti arogantnímu siláckému a posléze i zvěrskému okolí bojuje svou imaginací. Tvůrce se snaží vyhnout se lacinénu sentimentu; zápletky:. rozehrané s"poctivou" průihledností naopak místy těží z velmi silné situace (např. scéna s tlumočením německých instrukcí pro nové vězně). - Distribuční uvedení filmu v USA vyhovělo podmínkám americké Akademie filmového umění a věd; snímek tak mohl být nominován na Oscary, jak v kategorii nejlepší zahraniční film, tak v ostatních kategoriích. Autor/Zdroj: /Filmový přehled Napůl situační komedie, napůl dojemný příběh o tom, jak fantazie a humor přemohly hrůzu holocaustu. Italský komik Roberto Benigni září v evropském filmu roku. Rok 1938 v provinčním italském městečku. Sympatický číšník Guido je zřejmě pokrevní příbuzný Goldoniho neodolatelně mazaných sluhů. Stejně jako oni dokáže s úsměvem na rtech pohotově improvizovat i v těch nejzapeklitějších situacích. Občas sice nešťastnou náhodou shodí květináč na hlavu místního fašistického potentáta, ale v cestě za vysněným knihkupectvím ho nemůže nic zastavit. Odolávat mu dlouho nedokáže ani Dora, půvabná učitelka z místní školy, se kterou se seznámil souhrou komických náhod. Guido se do své "princezny" zamiloval a fakt, že je je zasnoubena s týmž potentátem, který má na hlavě bouli od květináče, mu na vysokém čele vrásky nedělá. Rafinovanou dvořením postupně získá její srdce, takže na zásnubách s nadutým fašistou dá pod stolem Guidovi první pusu a řekne mu tři slova, sladší než svatební dort: "Odveď mě odsud!" O pět let později. Bezoblačné štěstí Guida a Dory násobí roztomilý klučina Giosué, který každý den pomáhá tatínkovi v skromném knihkupectví. Naopak mraky se stáhly nad Itálií, kterou za snahu dojednat separátní mír se spojenci obsadilo německé vojsko. Italskými fašisty vcelku tolerovaní Židé se rychle ocitají na deportačních seznamech smrti. Za Guidem a malým Giosuém se s osudovou rychlostí blesku zavřou dveře nákladního dobytčáku. Zoufalá Dora, sama nežidovka, se v zájmu vyššího principu mravního do transportu doslova vnutí. Ví, že rodinu neuvidí, ale nikdy ji dobrovolně neopustí. V koncentračním táboře končí všechna legrace, jen Guido pokračuje ve zvláštní hře, která vyplynula z malé nevinné lži. Protože chtěl milovaného synka uchránit před hrůzou z nejisté budoucnosti v koncentráku, namluvil mu, že jednou na speciální výlet spojený s bojovou hrou. V koncentráku svou nevinnou lež z milosti postupně rozšiřuje na složitou soutěž s pevnými pravidly. Kdo první získá 1000 bodů, vyhraje skutečný tank v životní velikosti. Ale pozor. Kdo bude plakat, ztrácí 100 bodů. Kdo bude chtít k mámě, ztrácí 100 bodů. Kdo bude chtít k svačině rohlík s džemem, ztrácí 100 bodů. Zatímco ostatní vězni bojují o holé přežití, Guido s humorem a fantazií bojuje o to, aby se jeho syn nikdy nedozvěděl, na jak hrozném místě se ocitl... Tak nějak by holocaust natočil Charlie Chaplin. Tahle krátká větička, nejlépe charakterizující film Život je krásný, musí Benigniho těšit víc než všechny mezinárodní ceny dohromady. Ještě před udílením Oscarů jich získal přes třicet, včetně nejlepšího evropského filmu roku. Jeho dílo je v nejlepším smyslu slova divácké a zábavné, ale v zároveň je kultivované se silným humanistický poselstvím, o jakém se může většině "uměleckých" filmů jenom zdát. Benigni je v podstatě lidový komik a také první polovina filmu je především situační komedií, která se ovšem příjezdem do koncentračního tábora láme v neobvyklý dramatický tvar, který nelze napasovat do žádné standardní škatulky. V žádném případě nejde o standardní tragikomedii. Benigni zkrátka v existenciální kulise striktně dodržuje pravidla situační komedie, pracuje s náhodou, nadsázkou a převleky. Vzniká tak nesmírně působivý střet dvou protikladných světů, který nečekaně akcentuje klíčové dramatické moment. Divák, který je rozparáděný první polovinou filmu, se ještě nějaký čas směje Guidovým taškařicím za ostnatým drátem, ale postupně mu tuhne úsměv na rtech a ve velikém finále, které Benigni na tragickém půdoryse rozehraje s komickými rekvizitami, mu ztuhne i krev v žilách. Katarze je stejně silná jako u výjimečných dramat. Tato efektní působivá a zcela nestandardní poetika se pochopitelně vymyká tradiční logice. Ano, něco podobného je holý nesmysl, ale Benigni příběh chytře rámuje jako vyprávění malého Giosua o svém otci. Tak si ho pamatuje on, matka a přátelé. Nikdo netvrdí, že se příběh přesně takto odehrál. Je to legenda, pohádka a hrdinský mýtus, který už dávno nemá nic společného s realitou. Díky tomuto chytrému vypravěčskému tahu se mohl Benigni vykašlat na logiku, popustit uzdu své fantazii a natočit příběh z koncentráku podle svého. Roberto Benigni, v našich krajích poněkud neprávem opomíjený italský komik, je dnes ve své vlasti populárnější než Paolo Villaggio a Renato Pozzetto dohromady. Proslul především jako hvězda lidových komedií (Johnny Stecchio, Syn Růžového pantera), které si od roku 1982 často sám režíruje, ale také překvapivě často spolupracoval s uznávanými režiséry jako Federicem Fellinim (La voce della luna), Wimem Wendersem (Tak daleko, tak blízko!) a především s Jimem Jarmuschem (Coffe and Cigarettes, Mimo zákon, Noc na zemi). Před ambiciózní "komedií o holocaustu" ho většina kolegů vášnivě varovala, nicméně film okamžitě po své premiéře zabodoval u italských diváků a získal hlavní čtyři italské filmové ceny s poetickým jménem Donatellův David. Vítězné mezinárodní tažení pak snímek začal v květnu loňského roku, kdy bzl na festivalu v Cannes překvapivě odměněn Velkou cenu poroty. Tam také padl do oka lidem od Miramaxu, kteří ho zkrátili o osm minut (také v našich kinech poběží americké kopie) a počínaje říjnovou americkou premiérou filmu rozjeli obrovskou marketingovou kampaň, která vyvrcholila 9. února při vyhlašování letošních nominací na Oscara. Vyznání Život je krásný zaznělo celkem v sedmi kategoriích včetně nejlepšího neanglicky mluveného filmu, nejlepšího filmu, herce i režiséra. Podobný úspěch, zvláště kombinace nejlepší film a nejlepší neanglicky mluvený film, nemá v historii ceny obdoby. Extrovertnímu Italovi, který v Cannes padl k nohám předsedy poroty Scorseseho, dnes leží u nohou celý filmový svět. Film, který je toho důvodem, sám Benigni nepovažuje za komedii, ale za komediantovo prozkoumávání tragédie. Filmovým divákům, kritikům i obchodníkům nezbývá než doufat, že podobným způsobem bude ve svých výzkumech pokračovat. Autor/Zdroj: Hoffman Tomáš/Cinema