Muž z Londýna

V předposledním filmu opustil maďarský mág Béla Tarr pro něho typicky bezútěšné prostředí postkomunistických ruin východního bloku, aby v západoevropském přístavním městě natočil osobitou autorskou parafrázi tradičního „žánru" filmu noir podle předlohy klasika detektivního románu Georgese Simenona. Celosvětově respektovaný maďarský režisér, který byl před čtyřmi lety váženým hostem 36. Letní filmové školy, na níž byla uvedena kompletní retrospektiva jeho autorského díla, čítajícího devět celovečerních, jeden televizní a čtyři krátké snímky, se před třemi lety uchýlil do filmařského důchodu. S myšlenkou, že by nerad vykrádal sám sebe, se rozhodl, že Turínský kůň (A Torinói ló, 2011) bude jeho poslední film. Minimalistický, narativně téměř vyprázdněný snímek si odnesl Velkou cenu poroty z Berlinale a diváckou obec rozdělil podobně jako jeho předposlední, v Cannes premiérovaný film Muž z Londýna. Ten totiž po sedmileté odmlce po všeobecně adorovaných Werckmeisterových harmoniiích (Werckmeister harmóniák, 2000) znamenal jistý předěl v Tarrově tvorbě, obdobně jako v polovině 80. let s barevnou stylizací experimentující interiérové vztahové drama Podzimní almanach (Őszi almanach, 1984). Muž z Londýna byl ihned po uvedení filmovou kritikou zaškatulkován jako film noir. Recenzenty k tomu přirozeně svádělo hlavně jméno známého belgického autora detektivních románů Georgese Simenona, jehož literární dílo se stalo výchozím námětem pro scénář, který Tarr sepsal se svým dvorním spolupracovníkem, maďarským spisovatelem László Krasznahorkaiem. Dalším noirovým aspektem filmu je výrazná výtvarná stylizace, čerpající z kontrastního low-key svícení, celkově pochmurná atmosféra, vycházející ze zločinecké zápletky, a v neposlední řadě archetypální postavy, spjaté s noirovým podsvětím, včetně titulního, osudem pokoušeného antihrdiny-zatracence. Tím je noční hlídač Maloin, pro něhož si Tarr vybral v současnosti jednoho z nejrespektovanějších českých divadelních a filmových herců Miroslava Krobota. Jeho minimalistický, až na samou dřeň osekaný herecký projev jde ruku v ruce s velmi pozvolným tempem vyprávění, v němž režisér společně se svým věrným tvůrčím týmem, kameramanem Fredem Kelemenem, střihačkou a spolurežisérkou Ágnes Hranitzkyovou a hudebním skladatelem Mihálym Vígem, předkládá divákům přehlídku všech postupů, které dosud určovaly specifický styl jeho osobitých, kontemplativních filmových básní. Jana Bébarová, LŠ 2014