Kanály

V době vzniku filmu, tedy v roce 1956, se o Varšavském povstání z roku 1944 v polské kinematografii spíše mlčelo - bylo totiž akcí nekomunistického odboje, Zemské armády. Mladý režisér Andrzej Wajda, který na válečné téma natočil i svůj první film Nezvaní hosté (Pokolenie, 1954), se ve svém druhém hraném filmu pokouší vypořádat s tragickou událostí, která si vyžádala téměř 250 000 padlých a jejíž hodnocení od začátku rozdělovalo veřejné mínění v Polsku. Filmovou poctu povstání, po němž následovala zkáza města, natočil Wajda poněkud „nehrdinským" způsobem: děj se zaměřuje na poslední fázi operace, povstání upadající, odsunuté do pachu a temnoty kanálů. Wajdovým záměrem však nebylo odejmout postavám jejich hrdinství, snaží se je ukázat tak, jak je utvářela historie, aniž by je stavěl na piedestal. Na filmu režisér spolupracoval se scenáristou Jerzym Stefanem Stawińským, který sám byl přímým účastníkem povstání - jejich společné hodnocení povstání pro některé diváky mohlo mít i nádech útočení na „svaté" hodnoty. Oficiální kritika pak k filmu byla zdrženlivá z důvodu nevítaného tématu. Chladné přijetí snímku v Polsku bylo částečně zmírněno, když film získal v roce 1957 Zvláštní cenu poroty na MFF v Cannes. Dnes již klasický film se dějem vrací do září roku 1944. Rota poručíka Zadry, která bojuje ve varšavské čtvrti Mokotów, po neúspěšném pokusu vymanit se z německého obklíčení zvolí jedinou možnou cestu: uchýlí se do kanálů, aby se dostala blíže středu města, kde se ještě brání povstalci. V podzemním labyrintu plném splašků se čtyřicetičlenná rota rozpadá na tři části, z nichž každá má trochu jiný osud - sledujeme také dva milostné příběhy. Na zemi u ústí kanalizace číhají Němci s granáty... Tragický konec povstalců je předznamenán už v úvodu filmu, hlavní hodnota snímku tak tkví v mýty nezatíženém pohledu na jednotlivé postavy a jejich prožitky. Bylo jejich hrdinství zbytečné? Jitka Rohanová Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016