Aréna smrti

Tajné zápasy bez pravidel v pozadí nějakého   zdánlivě obyčejného klubu. Není třeba dál   pokračovat, neb se jedná o další recyklaci   známé akční šablony snímků s bojovým   uměním, která byla in v druhé polovině   odmdesátých let a směle pokračovala v letech   devadesátých. A jak je vidět, ani millenium   něco takového nedokázalo zastavit. A je to   hrůza. Mizerný scénář, nelogičnost děje,   nesmyslné dialogy, špatný střih, neskonalá   naivita, a v tom všem Olivier Gruner v hlavní   roli, který na poli akčních videosnímků   debutoval v devadesátém roce minulého století.   Ve své době byl jen další z řady akčních   hrdinů, který nijak zvlášť neoslnil. Tento   snímek kdyby byl uveden právě někdy na   přelomu osmdesátých a devadesátých let, mezi   ostatní by lehce zapadl, ale po roce dva tisíce   se skutečně už jedná o nezajímavý filmový   paskvil, jen ukazující, jak se to dělat nemá.   Jediné co dokáže, je vyvolat nostalgické   vzpomínky třeba i na počátky Jeana-Clauda Van   Damma. A to je tak všechno.

Příběh i ne extra choreo akcí mi přijdou jako   z filmů starších o 10 let a víc; od tohoto   roku vzniku bych už čekal něco trochu jiného.   B. Drago kupodivu v ne přímo záporné roli;   jeho herecký projev je opět dost toporný.

Uniknout z Arény smrti není jednoduché, o tom   se přesvědčí i exšampión Dirk, jehož   mladší bratr musí svést krvavý boj v této   aréně. Další krvavý boj vhodný pro   komerční televizi a milovníky hektolitrů krve.   Prostě krev a nic jiného než krev a to je na   dobrý film vhodný k opakovanému sledování   málo.