Film „Atlantik“ nebyl filmovým dramatem v běžném slova smyslu, byl spíš oživeným viděním skutečné námořní katastrofy (byl inspirován Titanicem), která tehdy naplnila svět hrůzou. Je to řada obrazů obratného reportéra, jehož bystrý pohled dovedl zachytit nejen jednotlivé fáze katastrofy, ale proniknout i do psychiky lidí v takových chvílích hrůzy před smrtí. Bylo to v dubnové noci, kdy fiktivní velkolepý nákladní kolos - největší zámořský parník "Atlantik" - se řítil expresní rychlostí hvězdnatou, lesklou a věčně pohyblivou pouští Atlantického oceánu.
Jeho útroby - byly skvělý, přepychový plovoucí hotel - šuměly džezem, ale spíš jazzem a veselím boháčů, hledajících rozptýlení. Flirt, líbánky, dramata zklamaných srdcí, stoická hořkost resignovaných, burza, starosti i zlo - vše mělo pokračování na tomto kusu suché půdy mezi nebem a vodami, protože lidé jsou si věrni a dobro a zlo je nikdy neopouští. A to je vše náhle přerváno srážkou s ledovcem. Panika! S výrazem smrtelného děsu se všechno řítí k záchranným člunům.
Děti a ženy jsou zachraňovány napřed. Obdivuhodná kázeň mužstva. Sobečtí šílenci z cestujících jsou bez milosti zastřeleni. Loď se již naklání. Teď teprve přijde kapitánův rozkaz: „Zachraň se kdo můžeš!“. Je pozdě. Hudba hraje, po kolena ve vodě. Podivný klid obestírá zbylé pasažéry. „Otče náš...“ Loď klesá do hlubin za úzkostného křiku tonoucích... Film „Atlantik“ byl již film zvukový a navíc se v něm hodně mluvilo. Diváci si tehdy museli zvykat na přemíru slov, možná se jim to zdálo zdlouhavé, protože při jen obrazovém filmu zpohodlněli. U těchto němých filmů nápis napověděl nebo odpověděl, čím nemluvil němý obraz. Například takový
Fritz Kortner. Kam zmizela jeho rozmáchlá gesta a šklebivé grimasy, jak je diváci znali z němých filmů?
Zde umírněnost sama, ukázněnost v každém pohybu jeho filmového ochrnutého spisovatele, který svůj klid tváří v tvář smrti tak dovedl přenést na své okolí. Zato jeho hlas zní jako zvon - ne však jako umíráček, ale jako slavnostní vyzvánění vítězství lidského ducha, vyrovnaného se životem ale i smrtí. Hlas...Ve filmu se mluví německy. Film je však původně anglický. Že by se blížila nějaká internacionálnost zvukového filmu? Tehdy nám byla bližší němčina, než angličtina. Němčina byla druhým úředním jazykem na našem území. Ale přesto bylo nutné myslet na ty naše občany, kteří němčinu neznali, aby film byl opatřený alespoň vysvětlujícími titulky, pokud šlo o delší rozhovory, ale to již byl úkol pro tehdejší majitele biografů, aby tlačili na pražské titulkovací středisko.
