Obsah filmu Brány noci
Marcel Carné a Jacques Prévert jsou zakladatelé francouzského poetického realismu ve třicátých letech minulého století. Brány noci bývají označovány za poslední film tohoto směru. Podnět k jejich natočení dala produkční společnost Pathé, která požádala Carného, aby připravil film pro Jeana Gabina, jenž se právě vrátil z americké emigrace.
Francouzský režisér Marcel Carné (1909–1996), hlavní představitel poetického realismu, začínal jako filmový kritik a asistent režie u Jacquese Feydera. Jako režisér dlouhometrážního hraného filmu debutoval dramatem Jenny (1936), jímž rovněž započala jeho desetiletá spolupráce s básníkem Jacquesem...
Francouzský režisér Marcel Carné (1909–1996), hlavní představitel poetického realismu, začínal jako filmový kritik a asistent režie u Jacquese Feydera. Jako režisér dlouhometrážního hraného filmu debutoval dramatem Jenny (1936), jímž rovněž započala jeho desetiletá spolupráce s básníkem Jacquesem Prévertem. Někdejší optimismus postupně zanikl v atmosféře posledních předválečných let a v kinematografii se začali objevovat hrdinové gabinovského typu, hrdinové bez budoucnosti. Ačkoli šlo především o dělníky, díky Prévertovi mluvili básnickým jazykem. Důraz na dialogy v tomto období ukazuje existence zvláštní profese dialogisty, z nichž nejproslulejším se stal právě Prévert. Řada jeho filmových výroků zlidověla a citujeme je dodnes.
Společnými vrcholnými díly trojice Carné – Prévert – Gabin a zároveň nejtypičtějšími filmy poetického realismu se stalo Nábřeží mlh (1938), příběh vojenského zběha, pokoušejícího se uniknout vlastnímu osudu, a právě Den začíná (1939). Tyto filmy se vyznačovaly svébytnou poezií, dekoracemi na rozhraní realismu a fantazie, pochmurnou poetikou šerosvitných obrazů, ostrými kontrasty dobra a zla. Carné, zřejmě divácky nejnavštěvovanější francouzský režisér v letech 1936–1946, stavějící své exteriéry ve skutečnosti ve studiu, pracující s vynikajícími herci (vedle Gabina a Morganové Michel Simon, Louis Jouvet, Jean-Louis Barrault, Arletty, Jules Berry aj.) a pohybující se na pomezí aranžované divadelnosti a prožívané melancholie měl smysl pro tragický příběh, alegorii a smutnou romanci, situovanou do zamlžených ulic a opuštěných domů na předměstí.
Jako jediný z velkých režisérů zůstal Carné za II. světové války v Paříži a pokračoval za spolupráce s Prévertem ve své filmové tvorbě. V atmosféře okupované Francie bylo však třeba jejich příběhy více přiblížit fantazii, případně zdůraznit historickou látku. Přesto, když byla v roce 1942 uvedena do kin Návštěva z temnot, Francouzi si navzdory kulise 15. století našli ve filmu repliky, které potřebovali slyšet. Nedovolená láska se tady stala formou vzdoru, odvahy a nezlomnosti utlačovaného národa, na místo Ďábla byl snadno dosazen nenáviděný Hitler. Historická látka posloužila jako alegorický komentář k současnosti a zároveň nejnoblesnější možnost úniku před německou cenzurou. Tak jako před válkou se diváci dojímali Carného oblíbenými obrazy zamlžených přístavů a odplouvajících lodí, symbolizujících unikající vyhlídku šťastné budoucnosti, nyní našli odvahu ve zvěčnělém citu hlavních představitelů. V obtížných podmínkách konce války vznikal také dvoudílný film, glorifikující francouzské klasické divadlo 19. století Děti ráje. Freska, oživující postavu slavného mima Jeana-Baptista Debureaua a herečky Garance, měla premiéru až po osvobození.
Poetickým sociálním dramatem Brány noci (1946) Carného spolupráce s Prévertem skončila. Prvnímu poválečnému desetiletí ve francouzském filmu vládl styl „tradice kvality“, což znamenalo natáčení adaptací klasické literatury s důležitou rolí scenáristy, přítomností známého herce, a to v kulisách doznívajícího poetického realismu. Studiový romantismus se však v nových podmínkách neosvědčil a poslední dílo proslulé dvojice propadlo.
Carného tvorba však ještě zdaleka nebyla na svém konci: z jeho pozdějších filmů zaznamenala výraznější úspěch Tereza Raquinová (1953), adaptace Zolova románu přenesená do současnosti, hudební film spojený s vánočním časem Země, odkud přicházím (1956) s Gilbertem Bécaudem v hlavní dvojroli nebo soudní drama Vrahové pořádku (1971) s Jacquesem Brelem jako idealistickým soudcem, čelícím policejní zvůli. Největší síla ovšem zůstala v Carného městském fatalismu, dramatickyvyhrocených příbězích předválečného období.
Ve francouzksém znění s titulky.
Zdroj: ČT (převzato z NFA) < Zobrazit méně
oficiální text distributora, zobrazit všechny obsahy (3)
TIP: Nastavení pořadí obsazení si můžete nastavit
zde >>
Nejnovější komentáře k filmu
Bez komentáře :-).
Přidat komentář jako první.
