České století [TV cyklus]

První ze tří uváděných dílů historického cyklu České století se zastavuje v září roku 1938, kdy prezident Beneš čelí za­hraničnímu tlaku na postoupení Sudet Němcům a zároveň napětí zevnitř, když je nabádán k vojenskému řešení. Jeho diplomatické manévrovací možnosti jsou přitom stále užší. Na druhé straně názorového spektra stojí v tuto chvíli ještě radikální vlastenec jménem Emanuel Moravec.

Z osmidílného televizního cyklu České století zavítaly na Letní filmovou školu hned tři exempláře, přičemž Den po Mnicho­vu je z nich chronologicky první (dalšími jsou Kulka pro Heydricha a Všechnu moc lidu Stalinovi), takže je na místě přiblížit pojetí projektu právě zde.
Scenárista Pavel Kosatík s režisérem Robertem Sedláčkem se postupně zastavují u několika krátkých, leč klíčových období československé historie, od vzniku republiky až po sametovou re­voluci. Ve dlouhých dialogových scénách nechávají aktéry, dnes známé především ze stránek učebnic a historických pojednání, zaplétat a rozplétat košaté výměny názorů a teorií, někdy přerůs­tající v dynamické slovní přestřelky, jindy tiše syčící pod tlakem nevyřčeného. Příležitostně si dovolí odlehčit situaci žertem či „demramorizaci" protagonistů lidským detailem, prim ale hrají „veliké" myšlenky, pronášené vycizelovanými slovy.
Pro dva příklady můžeme v tomto dílu zajít k prezidentu Benešovi (Martin Finger), poklidně nastiňujícímu aktuální si­tuaci své manželce (Monika A. Fingerová) v intimním prostředí ložnice: „Problém je v tom, že demokracie je v současnosti hodně nemocná. Přijde mně, jako kdyby měla rakovinu. Oni se vůbec nepřizpůsobili tomu, že se o politiku začaly zajímat miliony ma­lých lidí, jako jsme my, Hanči. Nedokážou se ještě v politice orien­tovat, proto poslechnou prvního, kdo přijde - Hitlera, Stalina..." A později naopak ve vypjaté konfrontaci s Emanuelem Moravcem (Daniel Landa) téměř hřímá: „Jste úplně vedle, když to vnímáte jako spor Beneše s Hitlerem. Tohle je spor Hitlera s celým světem, a s vesmírem, a s Bohem! A můj problém je jenom v tom, že to kromě mě nikdo nechápe."
Teoreticky mohl tento koncept vyústit v bloky kožených deklamací… ale nevyústil. V rámci zvoleného přístupu je totiž na vysoké úrovni odvedena scenáristická práce a především Ro­bert Sedláček velmi dobře zužitkoval svůj cit pro obsazení herců a jejich samotné vedení. Ve Dni po Mnichovu možná i trochu za­riskoval při obsazení herecky nepříliš vyspělého hudebníka Dani­ela Landy, který je však přesný typ a postavu Emanuela Moravce dokázal ztvárnit velice přesvědčivě.
Z dílů cyklu České století, promítaných na LFŠ, právě tento nej­zřetelněji ukazuje televizní rodný list (proti čemuž ovšem Sedláček udatně bojuje - viz texty o dalších epizodách), když některé scény působí až příliš jako z levné inscenace. Na druhou stranu je v díle patrná i režisérova pověstná nekonformita.

Ondřej Vosmík, LFŠ 2013