Ďábelské ženy

Zajímavé by bylo vidět jak by si s takovýmto   scénářem poradil Alfred Hitchcock. Tady však   jde o noir, tedy o zcela něco jiného.   Černobílý obraz je naplno využit, takže v   barevném provedení si to snad ani nelze   představit. I práce s kamerou je na výbornou. A   tak se stalo, že se vyprávění na vybudování   atmosféry vystačilo zcela bez použití   soundtracku, což je záruka filmového umění.   Tohle by dnes málokdo dokázal. Na dnešní dobu   je tempo dosti pomalé, ale síla scénáře vše   plně vynahradí. Jinak by to ani nešlo. Klasika   patřící do zlatého fondu světové   kinematografie.

Název vynikajícího klasického francouzského   černobílého filmu Les diaboliques, česky   doslova "Ďábelští" (či   "Ďábelské") byl poněkud nepřesně a   zavádějícím způsobem uveden do české   distribuce jako "Ďábelské ženy". K   tomuto názvu by však sváděl pouze začátek   filmu, nikoli jeho pokračování, a už vůbec ne   překvapivé vyústění. Titul by měl znít   spíše "Ďábelští lidé", nebo také   "Ďábelské úklady", neboť je   nepřipravovaly pouze ženy, nýbrž i muž, jak   se ukáže, jenž se zdál být z počátku jejich   obětí. Film je velice napínavý a udržuje   diváka až doposledka v napětí a nejistotě.   Rozuzlení tajemného zmizení úkladně   zavražděného muže je naprosto neočekávané a   má otevřený konec. Jedna z posledních scén,   při níž vychází vše najevo, je mistrným   kouskem světové kinematografie. Jsou v ní   hrůza a napětí, jemně dokonce smíšené s   lehkým erotickým vzrušením (viz průhlednou   noční košilku na nahém těle půvabné   slabosrdcaté ženušky). Po všech stránkách   velice zdařilý film se stal zřejmě   inspirativním i pro jiné: namátkou uveďme   úvodní záběr na kolo přijíždějícího   automobilu, které drtí dětskou hračku -   sekvence, tuším, použitá v některém z dílů   Terminátora - a také výrazná postavička   neodbytného policejního inspektora ve   výslužbě, který s doutníkem v ústech a v   ošuntělém balonovém plášti pátrá z   vlastní vůle po údajně utopeném manželovi,   připomene pozdějšího inspektora Columba. A   česká komedie Ďábelské líbánky z r. 1970 je   podobná nejen tím názvem, ale je blízká i   námětem, jenž je jakoby volným pokračováním   úkladů Ďábelských lidí! Skvost světové   kinematografie.

Tři pointy v jedný minutě, to je aspoň   majstrštyk! Ale líp hodnotit nemůžu, protože   tomu výbornýmu konci předchází celkem nudná   dvouhodinovka s kredenciózní Signoret a   chabrusoidní Clouzot.

Ten bazén se neměl vypouštět
Napínavý příběh z roku 1955 nás zavádí do   prostředí jedné internátní školy. Zde panuje   přísný režim hlavně pro žáky. Ústavu   vládne despotický ředitel, který se   uzurpátorsky chová ke všem zaměstnancům   ústavu. Ne úplně dobře zachází se svojí   manželkou. Psychický i fyzický nátlak je   takový, že to vyžaduje nějaké řešení.   Proto se ona žena a další zaměstnankyně   ústavu domluví, že pana ředitele sprovodí ze   světa.
Příběh má úžasnou atmosféru a je   i krásným dokumentem doby. Obdivoval jsem   exteriéry v podobě francouzských silnic i malá   francouzská městečka. Svoji malebnost si   dochovávají až dodnes. Do děje zasáhne i   opilý voják v podobě začínajícího herce   Jeana Lefebvra. No, mladý, už mu taky v té   době bylo 35 let.
Hlavní postavy vytvořili   Simone Signoretová, Vera Clouzotová a Paul   Meurisse. Příprava vraždy, její provedení,   její možné odhalení a různé překvapivé   pointy přináší celou řadu napínavých   situací. Dnes s odstupem času může být toto   napětí spíše úsměvné, ale vnořme se do   doby padesátých let, kdy ještě vznikly tzv.   noir filmy.

Jedna z klasik, které už shodou okolností   nebude v mých očích nikdy tak zcela doceněna,   přestože by si to rozhodně zasloužila.   Důvodem je existující remake z roku 1996.   Nebudu předstírat, že je objektivně   kvalitnější. Není. Také ale nebudu tvrdit,   že originál se mi líbil více.Nelíbil.   Přestože se zde vyskytuje celá řada scén,   které jsou naprosto identické, díky tomu, že   je mezi těmito dvěma snímky propast delší   než čtyřicetiletá, některé filmařské   postupy se prostě změnili, vyvinuly. A co   děsilo před půl stoletím už tolik neděsí   dnes. A naopak :-) Musím však uznat, že   atmosféru to rozhodně má. Je spíše taková   decentní a postupně houstne, aby nakonec zcela   správně gradovala při samotném   finále.
Obsazení není vůbec špatné. Při   pohledu na Simone Signoret asi příliš   nepřekvapí, že v remaku jí nahradila právě   Stone. Vera Clouzot se do role taky krásně hodí   a i když typově nemá s Adjani mnoho   společného, její role je podána velmi podobně   (tudíž výborně) jako u její pozdější   nástupnice. Třetím do party je pak Paul   Meurisse, v němž je něco vskutku ďábelského   už od pohledu. Trošku zarazí absence hudby.   Možná je to kvůli jisté „civilnosti“ či   uvěřitelnosti, chcete-li, ale snímku to   neprospívá. Ani to, že celou dobu se   nedostaneme pod kůži nikomu ze zúčastněných.   Všechny charaktery jsou pouze načrtnuty.   Působí to na mě tak, že zde nejsou důležité   postavy, ale onen příběh. Ve výsledku je to   trochu odosobněné, leč rozhodně   zajímavé...Co mě ale potěšilo nejvíc je   finále. Pokud jste viděli remake, jsou tam   celkem tři zvraty. Tady pouze dva. Což ve   výsledku znamená, že film je mnohem   mrazivější a celkové vyznění má ke   konečnému happyendu známého mi z remaku hodně   daleko. Ku prospěchu věci.

Zaujímavý snímok režiséra Henriho-Georgese   Clouzota, podľa ktorého v roku 1996 natočil   Jeremiah S. Chechik film Ďábelská lest   (Diabolique). V novej verzii je veľa identických   scén, a podobnosť postáv je tiež jasne   viditeľná (Simone Signoret-Sharon Stone, Paul   Meurisse-Chazz Palmintieri)