Dej mi své jméno

Tak z tohodle filmu jsem   hodně rozporuplná, v   podstatě buď špatně nebo   skvěle a nic mezi. Co bylo   skvělé tak soundtrack,   letní atmosféra italských   osmdesátek a herecký výkon   Timothéa, který mě   chvílemi fascinoval a   chvílemi iritoval. Co mě   hodně štvalo, tak že nebyly   otitulkovány rozhovory v   jiném jazyce, protože zrovna   konverzace Timothéa s   "jeho dívkou" by   mě docela dost zajímala. A   pak ve mě zůstal takový   divný pocit. Chápající   rodiče jsou jedna věc, ale   přivézt synkovi   "kámoše" až domů   na zasvěcení, tak to mi   připadalo dost, navíc, když   moc dobře věděli, jak to   všechno skončí. To se jako   potřebovali ujistit?
Závěrečná konverzace s   otcem, která je tak často   vyzdvihována jako zásadní,   mi taky nepřipadala jako, že   vše osvětluje. Naopak mě   víc dostal závěrečný   telefonát.
V každém   případě to byl zajímavý   počin a dovolil mi   nahlédnout tam, kde se nikdy   nepodívám a nemám na mysli   životní přátelství.

Dej mi své jméno
Asi jsem viděl úplně jiný   film než někteří zdejší,   zajisté velice erudovaní a   pokrokoví filmoví znalci,   kteří mají dosti   zvláštní přestavu o   romantické stránce ve filmu.   Nejspíš jsem jen cynický   necita a podlý,   bezcharakterní ignorant,   nicméně dva latentní   homosexuálové penetrující   se do řiti, pokud není   zrovna po ruce žádná   broskev, sající si pyje nebo   předvádějící   nefalšovanou puberťáckou   vyhryzávačku po tom, co   jeden z nich vrhnul šavli, ve   mně ty správné romantické   pocity a sexuální nutkání   neprobudili. Ale dost bylo   moralizování! Nechutné,   repektive otevřené   sexuální scény ve filmech   mi nikdy nevadily a občas   jsem se díky své   prazvláštně zvrhlé   domýšlivosti (jen abych se   neunudil) upřímně zasmál.   Každopádně vydávat laciný   erotický gay film za   romantické drama je poněkud   zavádějící, což lze při   troše nadsázky a vyjasnění   si některých pojmů bez   korektnosti a na rovinu   jednoduše ignorovat.   Největší problém filmu   ovšem vidím v tom, že děj   je nudný jako návštěva   botanické zahrady, zbytečně   zdlouhavý, z velké části   vyplněn plytkými,   nezajímavými dialogy a   žádná dramatická gradace   se zde rozhodně nekoná. A   už vůbec nechápu   bezdůvodné vyzdvihování   závěrečného dialogu mezi   otcem a synem na úroveň   jakésiho hlubšího   poselství a morálního   apelu. Navzdory všem   negativům obdivují   ústřední dvojici herců,   že své role v mnoha   nesnadných choulostivých a   pro ně nejspíše i   nepřírozených situacích   zvládli.

Film po většinu času   působí jako trochu   provokativní romance, avšak   závěrečná část mu dává   výrazně hlubší rozměr a   dělá z něj dílo, které   rozhodně stojí za   zhlédnutí a zamyšlení.

Osobně mám rád   tvorbu, která překračuje   hranice běžných konvencí a   otevřeně pracuje se stále   ještě tabuizovanými   tématy. I proto jsem dal na   doporučení podívat se   právě na Dej mi své jméno.   Film by měl určitě vidět   každý, kdo není extrémně   upjatý (nebo možná právě   i on), kdo má rád   romantické příběhy,   rozhodně nejen pokud ho   zajímá téma homosexuality.   Ti, kdo mají rádi hlubší   příběhy, by pak měli   vydržet až do konce... Víc   ani prozradit nemohu, abych   vám nezkazil zážitek.

„Dej mi své jméno a já ti   dám svoje.“ Příběh o   dospívání a hledání   svého pravého já. Snímek   natočený na   pětatřicetimilimetrový film   bude pravděpodobně oceněn   Akademií v kategorii   Nejlepší herec v hlavní   roli.

Konečně jsem se   dopracovala k dalšímu filmu   nominovaného na letošní   Oscary. Režisér italského   původu Luca Guadagnino nás   tentokrát zavedl do své   rodné země, a to nejvíce   filmu pomáhá. Příběh je   situován do 80. let a   seznámí diváka se   sedmnáctiletým Eliem   (Timothée Chalamet), který   tráví léto poněkud   netradičně. Skládá hudbu,   hraje na klavír a věří,   že jednou z něj bude nový   Mozart. Až do chvíle, kdy si   jeho otec, profesor historik,   pozve na léto amerického   studenta Olivera (Armie   Hammer) pro svůj výzkum,   teprve Elio vstoupí do světa   dospělých.

Snímek překypuje   prostředím italského   venkova, vážnou hudbou,   uměním a milostným   příběhem dvou chlapců.   Režisér pojal story   sedmnáctiletého Elia   hledajícího sám sebe s   noblesou, citem a perfektně   zvolil herce do hlavní role.   Timothée Chalamet to   takříkajíc zabil. Vybrat   skoro neznámého herce do   takto důležitého snímku   vyžaduje odvahu, ale   vyplatilo se to. Chalamet   působí na diváka   sympaticky, je to velký   herecký i hudební talent.   Mladíka na cestě   sebepoznání sehrál   skvostně. Aby dokázal, že   herectví bere vážně,   kvůli této roli se naučil   hovořit italsky a hrát na   klavír. Můj tip na   letošního vítěze Oscara   jde právě na něj.

Zajímavé jsou i   „umělecké scény“, kdy   Eliho otec (Michael   Stuhlbarg), zapálený   historik, vykládá o   helénistickém či jiném   antickém období. Dále   scény, kdy Elio skládá   hudbu nebo píše milostné   básně, dává snímku   umělecký nadhled. To mi bylo   sympatické. Já jakožto   vystudovaná lingvistka dále   oceňuji směsici jazyků   používaných ve filmu, přes   angličtinu, němčinu,   francouzštinu až po   italštinu.

Nicméně to je všechno,   co film může nabídnout.   Milostné scény ani nebudu   radši komentovat. Armie   Hammer v roli svůdného   Američana nefunguje. Ať se   snaží sebevíc, na studenta   už dávno nevypadá a   bohužel svým dokonalým   zjevem nepůsobí na diváka   přirozeně. Člověk by si   řekl, že ho snad   vyretušovali a zasáhla CGI   (computer-generated imagery =   počítačová animace a   grafika), ale na to by   nezávislému filmu nestačil   rozpočet. Dalším kamenem   úrazu je skoro   stotřicetiminutová délka.   Mistři editingu to trochu   zanedbali a vzniklo jim   podstatně dost hluchých   míst. Film pluje v jedné   rovině, nenastanou žádné   zvraty a to je potom těžké   udržet krok až do konce.

Závěrečný   dialog otce se synem odhalí   dávno pohřbená tajemství,   ale není to nic, co by se   nedalo logicky odvodit.   Každopádně diváka   nejspíš zklame fakt, že   podle ukázek se film tváří   jako nějaký nový objev, ale   prakticky nic nového   nenabídne. Všechno se   nakonec ukáže jako letní, i   když gayská, love story, ale   úderem září skončí, a   tím pádem skončí i naše   vzpomínky na něj. U nás v   kinech o 22. 3. 2018

Občan Kane pro gay komunitu.   Film, ktérý otevřeně ale   elegantně a s citem mluví o   všem, co se Moonlight říct   bál, a maskoval to   třpitivým artovým   pozlátkem měsíčního   svitu. Majstrštyk s   množstvím diskomfortních   scén pro heterosexuálního   diváka, ale nejvyšším   vypravěčským uměním pro   náročného a vnímavého   filmového fanouška.   Detailním a naprosto   přesným zobrazením   prohlubujícího se vzplanutí   zakázané vášně, vedením   herců a jejich   fenomenálními výkony,   originálním použitím   hudby, vystihnutím atmosféry   a nálady doby a místa,   prohloubením hlavního motivu   tematem uměleckých děl a   obdivu k nim, a především   závěrečným monologem otce   a závěrečnými titulky   jeden z nejsilnejších filmů   o první, stoprocentně   odevzdané lásce a vášni   člověka k člověkovi. Celý   čas, ale především od   prvího otevřeného dialogu   na náměstí, jsem měl pocit   že koukám na filmovou   klasiku ze sedmdesátých let   od jednoho z mistrů evropské   kinematografie jako Tornatore   nebo Fellini. Na referenční   romanticko-vztahovou   filmařinu, ze které se učí   na filmových školách a   kterou se nikdo ani nesnaží   napodobit, natož ji   překonat.