Deník komorné

Na Buňuelovy poměry je ten příběh docela   spořádaný a srozumitelný, což je samozřejmě   jen zdání, protože jeho filmy jsou pokaždé   sžíravým jinotajem protkaným společenskou a   politickou kritikou. Tentokrát se otevřeně   přiznám: nepochopil jsem. Že ty pošahané,   zvrácené figurky v domácnosti, kde Celestina   slouží, reprezentují různé ale vždycky   nějak zkažené složky společnosti, to je   jasné. Celestina se téhle sebrance vysmívá ale   nakonec skončí jako jedna z nich. Největší   darebák zůstane bez trestu a dělá revoluci.   Ano, ale nějak si z toho nedokážu sestavit   jádro sdělení. Nemuselo by mě to překvapovat,   Buňuel je přece původně surrealista, ale   právě těchhle prvků je tu tentokrát pomálu.   Asi by hodně pomohla detailnější znalost doby   a prostředí, které tu Buňuel zobrazuje.   Stejně je to ale zase nevšední zážitek   korunovaný skvělou kamerou a hlavně   nedostižnou Jeanne Moreau.

Film bez kladného hrdiny, a v tomto smyslu docela   nepříjemná podívaná. Iritující panoptikum   postaviček, která každá představuje něco   odporného z lidských vlastností. Snad ti   Francouzi nejsou všichni takoví... Některé   symboly ve filmu s postupem doby ztratily na   srozumitelnosti.

Můj neoblíbenější film Louise Buňuela.   Nádherná Jeanne Moreau. Buňuel zde zachycuje   morální úpadek ve Francii mezi dvěma   světovými válkami. Hlavním tématem je   psychogram sloužících: komorná deroucí se   vzhůru a zloduch s fašickými ideály. Komorná   Célestine se nakonec dostane do společenské   vrstvy svých bývalých pánů sňatkem s   urozeným sousedem. Film patří mezi   nejznámější a uznávaná Buňuelova díla.