Dlaně

Debut Artura Aristakisjana není klasickou dokumentární sociologickou sondou do prostředí žebráků v moldavském Kišiněvu, ale především úvahou o náboženských a filosofických přesazích jejich situace. Autor vychází z evangelií a ze svého zásadního odporu vůči systému. Nejde tu o reakci na komunistickou ideologii, která z lidí udělala žebráky, nýbrž o existenciální odpor vůči civilizačnímu marasmu vůbec. Syrový, silně autentický záznam reality je šokujícím svědectvím o dalším světě, o svobodě, která se mimo systém nachází. Film byl oceněn na mnoha mezinárodních filmových festivalech, mj. také - v Karlových Varech a v Berlíně.

Autor/Zdroj: /Febiofest

Dokumentární freska Dlaně je ohromujícím dílem debutujíclho Artura Aristakisjana (a zároveň jeho absolventským filmem na moskevské VGIK). Autor ještě před studiem na vysoké filmové škole začal natáčet žebráky ve svém rodném Kišiněvu. Pět let pracoval s kamerou v terénu a dva roky snímek upravoval. Výsledkem je originální umělecké dílo s obrovskou emocionální silou a se závažnou existenciálně filozofickou výpovědí. Hrubozrnný a často technicky nekvalitní černobílý materiál je němý, bez synchronů, což paradoxně umocňuje jeho účinnost. V ucelený tvar jej spojuje střídmě použitá hudba Verdiho Reguiem, dvě ukázky z němého historického velkofilmu a především rozsáhlý
"komentář" či spšie monolog samotného autora. Ten je stylizovaný jako řeč k nenarozenému synovi, přičemž inspirací k této formě byl skutečný případ. (" V Kišiněvu žije žebrák, který celé dny chodí po ulicích a mluví k nenarozenmu synovi. Dítě se mělo narodit před dvaceti lety, ale dívka, která je čekala potratila Od toho dne se změnil mužův život: přišel o rozum.") - Aristakisjan žil mezi těžce zmrzačenými žebráky a zcela se s nimi ztotožnil. Vdeseti kapitolách
vypráví o neuvěřitelných osudech mnoha z nich. Zároveň prosazuje svou myšlenku, vycházející zejména z evangelií a ze zásadního odporu vůči ;,systému". Nejde tu bezprostředně o vzpouru proti komunistické ideoIogii, která ovšem.především dostala většinu žebráků tam, kde jsou, nýbrž o existenciální odpor vůči civilizačnímu marasmu. Podle Aristakisjana i ten nejbídnější z bídných je šťástný, protože existuje mimo "systém", a je tudíž svobodný. Žebráci žijí v úplně jiném světě, kde neplatí měřítka lidí,chodících okolo nich. - V díle rozhodně nejde o realistické postižení daného stavu, i když jeho obraz je otřesným svědectvím, nýbrž právě o "náboženský" či filozofický přesah. V hutném textu, který je sám velmi zajímavou literární prací, se odráží
autorova zkušenost s vírou a s křesťanstvím. - Snímek z rodu Buňuelových filmů Země bez chleba nebo Zapomerntí je originálním uměleckým i lidským činem. Byl oceněn na několika festivalech, získal mj. Cenu Wolfganga Staudteho na Fóru mladého filmu v rámci 44. MFF v Berlíně 1994, a byl uveden za účasti tvůrce mimo soutěž na XXIX. MFF v Karlových Varech.
Filmový přehled 1995/0/3