Dlouhý čas loučení [TV inscenace]

POZOR SPOILER

Jsme v divadle na konci jednoho z vystoupení. Herci mají děkovačku, následuje oslava po premiéře a autor Smoljanov si vezme herečku Ludmilu na soukromý pohovor.

Doma jsou její rodiče zvědaví, co a jak a spílají Gríšovi, jejímu muži, že nic nenapíše. Ten se jen pohádá ve zděděném ateliéru s kamarádem, ze kterého se stal domovní důvěrník a funkci moc „žere“. Pak se potká s jiným kamarádem, který jej láká do hor. A také se dozví, že jej vyškrtli z redakční rady a tudíž je bez práce. Následně je nucen účastnit se premiéry divadelní hry, v níž má jeho žena, doma zvaná Lála, velký úspěch. Proto opět odmítá Gríšovu nabídku odstěhovat se jinam. Smoljanov se zastane Láliny rodiny, když tam vpadnou dva lidi ohledně místa, kde otec Lály pěstuje květiny. Později se Smoljanův vztah s Lálou prohloubí a ona se zdržuje mimo domov dlouho do noci. Matka z toho šílí a nadává Gríšovi. Ten ji posílá do p… a oheň je na střeše. Tam, kde se nyní Lála nachází, jí volá Smoljanov, že se mu pokazilo auto a dnes už spolu nebudou. A také jí začne dělat návrhy Abekov. Takže Lála, které se nelíbí, přece jen odchází domů do postele ke svému muži. V jeho ateliéru mu pak sděluje, že je těhotná. Jenže Gríša se setká se Smoljanovem a podle košile pozná, jak se věci s ním a jeho ženou mají. Zachová klid a jde domů, kde mu jeho žena sdělí, že si to dítě nemohla nechat. A Gríša v reakci na to udělá to nejrozumnější, co udělat mohl.

Mladá herečka Lála, která chce za každou cenu udělat kariéru, ztrácí kvůli tomuto sobectví svého partnera, začínajícího spisovatele Gríšu. Gríša se jako tvůrce dlouho nemůže najít, nakonec řeší své problémy odchodem do tajgy, kde chce normálně pracovat a načerpat materiál k svým budoucím knihám.

Bylo jich víc a všechna mají svůj užitek. Mám na mysli setkání a inspiraci, která vedla až k hotovému tvaru. Ten jsme viděli v podobě televizní inscenace DLOUHÝ ČAS LOUČENÍ. První, výchozí, šťastný bod byl v nápadu. Zalistovat v Trifonovovi a zmocnit se ho. Trifonov byl vzrušující novelista a velmi zádumčivý a zajímavý autor. Škoda, že musím psát — byl. I když začal románem (Studenti), zajímala jej především novela. Psal ji bravurně (mám na mysli především Dům na nábřeží a Jiný život). Posledním dílem byl román Čas a místo (1981), ale každý z nás si našel cestu k Trifonovovi svoji čtenářskou optikou.

Umělecké črty z cyklu Převrácený dům zaujmou především člověka, jenž rád čte prózu impresivního charakteru, která Trifonovovou zásluhou konfrontuje současnost domácí reminiscencí „převráceného domu“. Cyklus črt je inspirován cestami po světě, ale to není to hlavní: obnažují s nevšedním mistrovstvím autorovu náladu. „Uvnitř měsíční krajiny, uvnitř těchto kráterů, mnohopatrových věží, kroužení světel uprostřed noci tají se cosi známého — vidím svůj dům, ale převrácený. Jak se odráží ve vodě, jakoby se rozpleskával a rozvrstvoval.“

Novelistický tryptich Dlouhý čas loučení, Výměna a Předběžná bilance vyšel sice deset let před Časem a místem, ale jeho pronikavá síla, směřující k člověku a jeho nitru, kde se sváří ďábel s andělem, kde majestát člověka je pokoušen znalostí, příležitostí a rozporností doby, to všechno je stále živoucí a potřebné do našich současných dní.

Brněnská dramaturgie si vybrala Dlouhý čas loučení a svěřila scenáristické zpracování Aleši Fuchsovi. Zde šťastné setkání začíná. Fuchs respektoval Trifonovovu textovou fakturu především v koncentrovaném sledu impresí a nejzajímavějších psychologických postřehů, dodal novelistickému náznaku konkrétní dramatickou konturu a dotvořil charakteristiky jak rodiny Ludmily a Gríši, tak atmosféru divadla, kde ovládl situaci Smoljanov, přesnými konkrétními znaky současného problému a současných svárů dobra a zla v člověku. Trifonovovská struktura počítá s tím, že hovoří k diváku a čtenáři, který si nárokuje, aby mohl spolumyslet, spolutvořit, aby mohl prožít otevřený příběh s autorem. Novelistická výchozí podoba a tvar ještě neznamená interpretaci „pseudobakalářských příběhů“ ze života. Inscenace to potvrdila a prokázala.

Textu se ujal Viktor Polesný a zvolil si jako kameramana Jiřího Kačírka. To je druhý krok šťastné volby. Polesný se zaměřil na detail, sevřel scenáristický tvar do komponovaného a rytmizovaného celku, který působil sugestivně a věrohodně. Polesný tohle umí, vyzbrojen především zkušeností z dokumentu; nepodcení černou a barevnou fotografii jako intermezzo vyprávění příběhu, ví, že připravený detail malou dramatickou zámlkou vykoná veliký kus práce. Kačírkova kamera byla uměleckou dominantou svědectví vnitřního rozměru malosti, ctižádosti i zborcených tónů v lidech, toužících po kariéře, po vztahu, po tom, aby je poslouchal partner i přítel.

Střídání rytmu u Polesného je sugestivní, hraje každý detail. Podcenil poněkud to, že fotografie, vykonávající druhou dominantu příběhu, ukazují tváře a děje, se kterými jsme se nemohli v samotném příběhu setkat a ochuzuje se tak o překvapivý kontrapunkt vyprávění. Fotografie se stává ilustrací a nikoliv spoludominantou. Pozornému divákovi tohle ujít nemůže.

Jestliže jsem naznačoval u Polesného jako jeden z uměleckých zdrojů dokumentaristiku, chtěl bych teď ocenit i jeho práci s hercem. Je pozoruhodná a především inspirativní pro další promýšlení herecké specifiky.

Gríša (tak jak ho hraje Oldřich Navrátil), to je samostatná studie hledání a pochybování, cesta nástrah i jistot, ztroskotání a nalézání. Navrátil vytvořil jistě jednu ze svých nejlepších televizních rolí. Nelze ale přehlédnout ani mistrně vedenou hereckou práci rodičů Ludmily (Jiří Hálek, Míla Myslíková). Malý prostor ještě neznamená ozkoušený výkon. Především Jiří Hálek tu vytváří ve zkratce výbornou hereckou impresivní črtu člověka, toužícího po životě a po vyrovnání se se svými problémy a bolestmi. Smoljanov Pavla Pípala má v sobě dravou touhu uplatnit se za každou cenu, jednoznačnou cestu za seberealizací a uplatněním se; kolik takových případů můžeme přece jmenovat ze svého bezprostředního okolí, které známe! Největší úkol měla představitelka Ludmily. Herečka, jdoucí k úspěchu s rozjitřeným zázemím domova a svého soukromí. Miluše Šplechtová vedla zřejmě nerovný boj mezi nároky na roli a svými hereckými danostmi a možnostmi. Některé tóny její role zazněly jakousi interpretační nadějí, v zápětí ovšem detail kamery ukázal, jaké nároky si vyžaduje specifikum televizního obrazu, snímajícího výraz tváře, detail každého zpětného pohledu, kde se ukázala plochost a výrazová bezradnost při vyjádření tak složitého hledání lidského charakteru.

Trifonovova předloha ve scenáristickém zpracování a režijním výkladu zůstává v mnoha aspektech tvořivým zdrojem a nutným impulsem k zamyšlení. Naznačuje především možnosti dramatizované novely a jejího místa na obrazovce. Prověřila režijní suverenitu, která vychází z dokumentaristických zdrojů a je zacílena zcela správně a zcela logicky především na vnitřní osudy a niterná dramata postav, což přináší a i přineslo možnosti a nástrahy pro rozvinutí hereckého charakteru. (Jedinečná, byť epizodní studie Františka Husáka, to potvrzuje.)

Zaznamenejme tedy, že se v brněnském studiu šťastným oslovením tvůrců zrodila inscenace plná zdravého tvůrčího neklidu a otevřela další možnosti tolik diskutované televizní specifiky.

BRŮNA, Otakar. Šťastné setkání televizního rodu. Scéna. 1987, č. 23, s. 5.