V loňském ideově tematickém plánu pražské Hlavní redakce dramatického vysílání se prosadilo několik nových programových linií. Jednu z nich, zřetelně čitelnou v žánrově rozmanité nabídce, tvoří hry
Dialog s doprovodem děl,
Dva útržky ze života muže a v tomto týdnu uváděné DVĚ NOCI S CÍSAŘEM. Námětově tyto hry čerpají z drobných, dějově jednoduchých historických epizod, v jejichž ohnisku jsou všeobecně známé historické osobnosti. Do rolí sekundantů (zásadně hlavnímu hrdinovi oponujících) jsou dosazováni fiktivní hrdinové, kteří při vstupu do cizorodého prostředí odkrývají svůj osobitý svět, jehož zákonitosti zpochybňují jednání hlavního hrdiny. Také obávaný císař Vilém II. a jeho dogmata najdou své oponenty. V první části hry Dvě noci s císařem je jím humanisticky smýšlející univerzitní profesor českého původu, v druhé generál H a jeho nástupce major N – pobočníci z císařovy suity. Vlastní obsah hry pak tvoří koncentrované názorové konfrontace, vyvolané v životě vývojem válečných událostí a vyúsťujících v protiválečný apel. Zejména pak závěr hry varovně odhaluje výsledek pološílených, egoistických plánů a neuvěřitelně zrůdných osobních ambicí jednoho z iniciátorů první světové války.
Porovnáváme-li doposud natočené „útržky z běhu času“, zjistíme, že podobně jako u dvojice předchozích titulů ani tentokrát nejsou v centru autorových zájmů přímo životní osudy hlavního hrdiny, ale tvůrci využili určité etapy z hrdinova života k tomu, aby se vyjádřili k aktuálním, obecně platným etickým hodnotám. Zatímco
Oldřich Daněk – autor úvodní dvojice útržků – si k interpretaci svého morálně etického názoru vybral hrdiny zastávající názory zásadně progresívní,
Roman Hlaváč sděluje své poselství prostřednictvím osudů figury smýšlející konzervativně až reakčně. Na neopominutelnost určitých zásad upozorňuje tím, že Viléma II. vede k tomu, aby je popíral, případně nahrazoval svými pseudopravdami. Plně přitom nechává účinkovat působivý dramatický paradox. Hlaváčův útržek se tedy k divákovu vědomí vydává jinou cestou, než jakou doposud vyšlapával
Oldřich Daněk a díky vhodně zdůrazněné protismyslnosti Vilémova jednání dosahuje značné působivosti. Hlaváčovy předlohy podstatně vyvažuje její přílišnou upovídanost.
Přestože režisér
Pavel Háša Hlaváčův scénář zbavil mnoha slepých odboček a vysvětlivek, lakoničnosti
Dankových dialogů nedosáhl. Bohužel nepřeklenul ani největší slabinu scénáře: O Vilémově počínání se dozvídáme především ze slov a reakcí císařova okolí, méně pak z jeho vlastního počínání. Nepřítomnost, zprostředkovanost informací otupuje dramatičnost tématu a ve finálním zpracování scénáře pak nepříznivě přispívá k rozpačitému hledání způsobu vhodné interpretace. V tomto směru bychom od dramaturgie pořadu očekávali ujasněnější představu o záměru hry a energičtější prosazování úprav. K výtce adresované přímo dramaturgické spolupráci na scénáři je třeba připojit ale i uspokojení nad tím, že pražská Hlavní redakce dramatického vysílání dokázala pokračovat v úspěšně započaté sérií „útržků z běhu času“ a dokonce se pokusila hledat dalšího autora těchto dramatických miniatur. Kdyby se ještě přednosti tohoto zajímavého dramatického útvaru podařilo aplikovat i v tématech novodobějších, možná že by televizní dramatika nalezla jednu z netradičních cest, jak nově zobrazovat dnešního hrdinu, respektive hrdinku.
Režisér
Pavel Háša převzal od
Romana Hlaváče dva sice košaté, ale na mnoha místech statičností trpící scénáře. V první části televizního ztvárnění klade důraz na působivý příběh Vilémova oponenta (inspirovaný povídkou Leonida Andrejeva Noční rozhovor); císaře nechává jenom přihrávat. Touto změnou pohledu na základní situaci získává úvodní část hry na dramatičnosti, a zároveň zaniká povrchně propracovaná postava císaře Viléma. Jiná situace vzniká u druhého dílu, kde už režisérovi chybí opora v podobě nosného příběhu a rytmus určují pouze seřazené příhody potápějícího se císaře. Jestliže v první části hry profesorovo jednání pomáhá vyjádřit hlavní protiválečnou ideu díla, potom u druhé části taková postava chybí. Režisér nemohl využít ani žádný z minipříběhů vedlejších postav, nositelem nebo odpůrcem mírové myšlenky se nestal ani ústřední hrdina. Háša se pokusil protiválečný apel zvýraznit dodatečnými úpravami a v závěrečné části hry se mu to také částečně podařilo, ale bohužel už bez oné přirozenosti, s níž mírové poselství zcela logicky a nenásilně vyrůstá z profesorova příběhu.
Neurčitě zobrazený charakter Viléma II. značně zkomplikoval i herecké ztvárnění této postavy.
Ladislav Frej obtížně hledal záchytné body, podle nichž by orientoval císařovo jednání a vyjadřoval tak vývoj této dramatické postavy. Snad právě proto bylo ve Frejově hereckém výkonu tolik rozpačité ostýchavosti a zdrženlivosti, která někdy až retardovala vyhrocené scény, zachycující Vilémovo kolísání mezi iluzí a pro císaře existenčně nepřijatelnou deziluzí. (Například císařovo první setkání s pravdivou informací o dezerci v jeho armádě nebo o revolučním kvasu v Německu se setkalo snad až s flegmatickým klidem jeho představitele.)
Vděčnou a herecky plně využitou příležitostí byla postava českého profesora v podání
Vlastimila Brodského. Právě u něho se setkáváme s mnohostranností, kterou postrádáme u
Ladislava Freje. A nezpůsobila to pouze dobře napsaná role a divácké sympatie vůči hrdinovi ztělesněnému Vlastimilem Brodským, ale především promyšlený, takřka po jednotlivých výstupech rozvržený způsob interpretace. V některých okamžicích se dá hovořit o hereckých etudách Vlastimila Brodského. (Například profesorovo rozhodování nad náhodně nalezeným a volně přístupným revolverem.) Roli oblíbeného a potom zavrženého generála si zahrál
Vladimír Ráž. Autor scénáře se při psaní tohoto partu inspiroval skutečným skandálem z tehdejšího pruského vojenského štábu a jeho zachycením se snažil ilustrovat vratkost císařových názorů. Z bohatého psychologického zázemí této postavy se do scénáře dostaly jenom dvě mezní polohy generálova vztahu k císaři. Jejich absolutní protikladnost se
Vladimíru Rážovi vyjadřovala s patrnými obtížemi. Lépe se dařilo představiteli role dalšího císařova pobočníka
Petru Štěpánkovi, představující zvláštní, skrytý druh fanatismu a oddanosti až po závěrečné vystřízlivění. O to více vynikl výkon
Oty Sklenčky v roli maršála Hindenburga. Přestože herec dostal jenom skromnou příležitost, svým pojetím reakčního, ale i po prohrané bitvě stále se ještě nevzdávajícího vojáka, upoutá. Z tvůrčího štábu je rovněž nutno pochválit práci architekta
Ditricha, který ve studiu dokázal vybudovat takřka zámecké interiéry.
SUTNAROVÁ, Zdeňka.
Dvě noci s císařem. Scéna. 1984 [14 březen], roč. 9, č. 5, s. 5. [upraveno]
