Elisa

Epilog: Tancuješ pořád ještě skvěle.
  Vidíš, mám na sobě její šaty...   Co tomu říkáš, tati?
Jsi   celá máma.... Co je nám do lidí ! Pojď a   přitiskni se ke mně pořádně,   holčičko...

Prolog: Vánoce. Čas   rodinného štěstí, čas dárků a   rozzářených dětských očí. Teplo plamínků   svíček, kouzelné melodie, vůně jehličí a   slzičky radosti. Maminka vezme polštář a hraje   si s holčičkou, výskající radostí. Hraje si   s ní na dušené děťátko ... Až když   nožičky konečně přestanou křečovitě kopat,   je čas rozbalit si i svůj dárek. A zmáčnout   spoušť... Pádem těla převrhnutá svíčka   zažehuje požár v bytě.

Zkurveně   osamocené, beznadějně chladné Vánoce   začínají hořet...

Po letech v děcáku:   Mladá slečna (začínající, ale již výborná   Vanessa Paradise) je pěkná ranařka,   zastrašená vychovatelka by mohla vyprávět... A   pak také lidé, kterým Marie při svém životě   na ulici proletěla životem jako na nebi   krásná, ale zkázou hrozící kometa.

Scéna   , co ťala do živého: muž, který svá   nejlepší léta už má za sebou, jen si to   ještě nechce, množná i bojí připustit,   flirtuje s krásnou, mladou a chytrou holkou . A   zdá se, že úspěšně – wow! Ale ona mu pak   profesionálně pragmaticky oznámí ceny   základních sexuálních úkonů. Ta jeho tvář   v tu chvíli! Jako bych se díval do zrcadla...  

Ale otřepe se a nabídku i tak přijímá.   Alespoň něco, že... (Na jeho místě - udělal   bych to taky? Podívám se sám sobě do očí,   hlubokých a blankytně modrých jak „many   thousands blue-bells nearly Reading“, a vím,   že jo. Aspoň chvilku si s tou panenkou pohrát,   když se to dá koupit. Na co jiného by pak   člověku ty zasraný peníze byly...). Jenže pan   manager netuší, že ta nezletilá kočička, se   kterou si chce hrát na tatínka a maminku je   dcerou ženy, se kterou si kdysi on hrával na   hodného šéfa a chudou, peněz potřebnou   zaměstnankyni. Proč znovu hvízdáš na   píšťalku, když jsem ti řekl pravdu, jak jsi   chtěla? Vrať mi už moje šaty, prosím! A   přišly další Vánoce, čas loučení. Pod   stromečkem se sešlo něco ukradeného pro radost   (je to jen jedna stránka, bylo třeba jednat   rychle) jedna předaná odpovědnost jako velká   výzva (nikdy jsem neměl vlastní děti,   postarám se o něho rád) a něco pro kluka   Ahmeda ... cože, pod stromečkem už nic   nezbylo? Co dát kamarádovi, pouhému   kamarádovi, který je do mě beznadějně   zamilovaný, aby mu to udělalo radost? Jsou i   dárky, které nestojí žádné peníze... (Taky   já jsem kdysi, místo lásky, jeden takový malý   krásný dárek dostal. Teď už se nikdy nebudu   bát jít ke stromečku, jestli tam na mě něco   zbude... Díky, má milá kamarádko, zpod ohněm   provoněné celty ;-) Bylo to dobré, hochu? Tak   veselé vánoce, kamaráde...

Teď už je čas   oprášit pistoli po mamince a pokusit se najít   dávno zmizelého tátu. Kdysi mámě hrával na   klavír nádhernou píseň, kterou pro ni složil.   Pak jim zmizel ze života a možná ani dodnes   neví, že se ta píseň stala hitem. Bohém,   básník s hudebním nadáním od boha, dnes   pouhý nesrozumitelně veršující ožrala,   snažící se vzpomínky utopit v moři chlastu.   Bude jen správné ho zabít.
Gérard Depardieu   je zde politováníhodný ubožák, odporně   monstrózní ztroskotanec, padlá lidská duše.   Ale při při vší té ubohosti je stále ještě   živočišný, víc plný života než většina z   nás. Na plátně prozvrací a protančí jen   poslední malou část filmu, ale stejně si ho   celý ukradne pro sebe.
Prostě Depardieu...