Evropa

Pozoruhodný snímek Evropa je třetí částí osobité autorské filmové trilogie, pátrající po duchovním fenoménu prostoru, v němž žijeme (Prvek zločinu,1984, Epidemie,1987, Evropa, 1991). Jeho tvůrce, dánský režisér Lars von Trier, situuje příběh do Německa „roku nula" (těsně po válce), do země těžce traumatizované svou prohrou, zmrazené do temnoty noci a beznaděje, a kontrolované (i devastované) Spojenci. Většina obyvatelstva tu však skrytě sympatizuje s nacistickými myšlenkami, a někteří se dokonce aktivně podílejí na destruktivních akcích.
Do tohoto místa a času přijíždí mladý Američan Leo, syn německého emigranta, aby „pomohl Německu". Pod přísným dohledem autoritářského strýce se stane průvodčím v lůžkových vozech první třídy u společnosti Zentropa. Seznámí se s majitelem společnosti, s Američany sympatizujícím Maxem Hartmannem, a zamiluje se do jeho dcery Kathariny. Avšak svět osobních jistot, jímž se citlivý mladík pokouší izolovat od okolní děsivé reality, snad právě proto drtivě zasáhne do jeho osudu...
Situace „zlem nakaženého" Německa je pro režiséra (stejně jako pro mnoho jiných vynikajících tvůrců) východiskem k mnohem obecnější výpovědi o jedinci, osudově zmítaném vnějšími tlaky a navzdory všem svým idealistickým snahám zavedeném do slepé uličky. Vypovídá nejen o střetu humanistických a demokratických ideálů s mašinérií smrti, manipulativní moci a destrukce, ale i o evropských traumatech a křižovatkách; pro obojí je klíčová obrazová a významová metafora cesty po železnici.
Velký důraz klade režisér na formu svého vyprávění. Širokoúhlý snímek je převážně jednobarevný s významotvornými vstupy barvy; originálně využívá ateliéru a zadních projekcí. Koresponduje s díly Dreyerovými a Bergmanovými, na Fassbindera a Godarda odkazuje formálním experimentátorstvím a obsazením jejich „kultovních herců" (Eddie Constantine, Barbara Sukowá). V souladu s Trierovým chápáním filmu jako snění v bdělém stavu je Evropa vedle svého konkrétního geografického významu rovněž jakýmsi kulturním a politickým bodem v kolektivním podvědomí; celý příběh je prezentován jako hypnotická seance hrdiny i diváka, provázená podmanivým, chladným hlasem vypravěče (Max von Sydow).
Program ART

Autor/Zdroj: /Kino ART


Evropa měla být velkým filmem o velkých citech za vypjaté dějinné situace. Trier se teď chtěl obrátit na široké publikum. Jde o poslední díl tzv. evropské trilogie, jejíž koncept vznikl s filmem Epidemie. Filmům s tématem Evropy je podle režiséra společná základní dějová linie: „Idealista se dostane do prostředí, které nemůže mít pod kontrolou. Ty tři filmy chápu jako pokus o obraz Evropy, který o tomhle kontinentu hodně vypovídá.“ Dlužno podotknout, že v Trierově chápání se Evropa většinou rovná Německo. Základní motiv Evropy odkazuje ke Kafkově románovému fragmentu Amerika. Mladý muž se s něm vydává přes oceán, tam se jej ujímá strýc a jeho pobyt za mořem, který má iniciační ráz, je završen tím, že mladík nalézá své místo. Na rozdíl od Kafky je Trierův hrdina Američan s německými kořeny a cílem jeho cesty je Evropa, kam se rozhodne odjet, aby ukázal poraženému Německu vlídnější tvář Ameriky. Jeho strýc mu sežene prestižní povolání průvodčího v lůžkovém vagónu ve vlaku Zentropa. Evropa je jedním z velkých „vlakových“ filmů a pokračuje v tradici např. Hitchcockových filmů Zmizení staré dámy (1938) či Na sever severozápadní linkou (1959). Přímé citace ale vedou především k Hitchcockově Vertigu (falešná identita milenců, hrdinův pohled vzhůru ke kostelní zvonici). Skladatel Joachim Holbek dokonce do zvukové stopy zakomponoval hudební variaci na Hermannovu hudbu k Vertigu. Trier se rozhodně nesnažil o vytvoření faktograficky přesného obrazu Německa roku 1945, například motiv wehrwolfů je podle historiků notně zveličený. Šlo mu o vytvoření co nejpřesvědčivějšího obrazu apokalypsy. Také proto se v Evropě, stejně jako už v Prvku zločinu, setkáváme s motivem hypnózy. Hypnotizující voice-over (Max von Sydow) přivádí hrdinu filmu do Německa a naznačuje že jeho putování „do srdce Evropy“ má charakter sestupu do nižších pater skutečnosti. (Nakonec téměř nabudeme jistoty, že hlas mimo obraz patřil samotné smrti). Evropa získala stejně jako Prvek zločinu cenu za technickou stránku na festivalu v Cannes, což u tak stylisticky originálního filmu nepřekvapuje. Film je převážně černobílý, v emočně silných momentech je však použita barva. Často jsou uplatněny monochromatické barevné efekty, sloužící k dramatizaci situace (rudá záchranná brzda ve vlaku, nažloutlý dotazník o spolupráci s nacisty v Hartmannově koupelně).

Autor/Zdroj: /Kino AERO

Pozoruhodný snímek Evropa je třetí částí osobité autorské filmové trilogie, pátrajicí po duchovním fenoménu prostoru, v němž žijeme (Prvek zločinu, 1984; Epidemie, 1987; Evropa, 1991). Jeho tvůrce. Dánský režisér Lars von Trier situ-uje příběh do Německa "roku nula" (těsně po válce), do země těžce traumatizo-vané svou prohrou, zmrazené do temnoty noci a beznaděje, a kontrolované (i devastované) Spojenci. Většina obyvatelstva tu skrytě sympatizuje s nacistickými myšlenkami, a někteří se dokonce aktivně podílejí na destruktivních akcích werwolfů. Do tohoto místa a času přijíždí mladý Američan Leo, syn německého emigranta, aby "pomohl Německu". Pod přísným dohledem autoritářského strýce se stane průvodčím v lůžkových vozech první třídy u společnosti Zentropa. Seznámí se s majitelem společnosti, s Američany sympatizujícím Maxem Hartmannem, a zamiluje se do jeho dcery Kathariny. Avšak svět osobních jistot, jímž se citlivý mladík pokouší izolovat od okolní děsivé reality, snad právě proto drtivě zasáhne do jeho osudu... - Situace "zlem nakaženého" Německa je pro režiséra (stejně jako pro mnoho jiných vynikajících tvůrců) východiskem k mnohem obecnější výpovědi o jedinci, osudově zmítaném vnějšími tlaky a na-vzdory všem svým idealistickým snahám zavedeném do slepé uličky. Vypovídá nejen o střetu humanistických a demokratických ideálů s mašinérií smrti, mani-pulativní moci a destrukce, ale i o evropských traumatech a křižovatkách; pro obojí je klíčová obrazová a významová metafora cesty po železnici. - velký důraz klade režisér na formu svého vyprávění. Širokoúhlý snímek je převážně monochro-matický s významotvornými vstupy barvy; originálně využívá ateliéru a zadních projekcí. Koresponduje s díly Dreyerovými a Bergmanovými, na Fassbindera a Godarda odkazuje formálním experimentátorstvím a obsazením jejich "kultovních herců" (Eddie Constantine, Barbara Sukowá). V souladu s Trierovým chápáním filmu jako snění v bdělém stavu je Evropa vedle svého konkrétního geografického významu rovněž jakýmsi kulturním a politickým bodem v ko-lektivním podvědomí; celý příběh je prezentován jako hypnotická seance hrdiny i diváka, provázená podmanivým, chladným hlasem vypravěče (Max von Sydow). - Snímek získal Cenu poroty na MFF 1991 v Cannes.

Autor/Zdroj: /Filmový přehled