Hamlet

Zájem scenáristy a režiséra Grigorije Kozinceva o dílo Williama Shakespeara byl dlouhodobý. Ve 40. letech inscenoval jeho hry na scéně leningradského divadla a zkušenosti nejen z tohoto období sepsal do knihy Shakespeare - náš součastník. V roce 1964 se rozhodl pro filmovou adaptaci Hamleta, kterou natočil ve studiu Lenfilmu. Aby se zbavil nadneseného patosu, vycházel z prozaického překladu Borise Pasternaka a využíval reál, kterým narušoval tradiční sevřenost dramatu. Velkou měrou se na jeho "filmovosti" podílela širokoúhlá kamera Jonase Gricjuse, která dění zaznamenávala v promyšlených jízdách, zdůrazňujíc v obraze vertikalitu, jež je v souladu s přísnou hierarchizací postav na hradě Elsinoru. Herec Innokentij Smoktunovskij hrál svého Hamleta civilními prostředky, které jej přibližovaly k tehdejším současníkům. Z jeho projevu vycházela vnitřní síla, prostřednictvím které se bojovně vzpíral ranám osudu. Spousta věcí u něj zůstává nedořečena, což záměrně brání divákovi ve ztotožnění. Jakkoli moderní je režisérův přístup k předloze, Kozincev ctí klasiku a neusiluje o násilnou aktualizaci. Pravděpodobně i to mělo zásluhu na jeho úspěchu, stvrzeném množstvím mezinárodních cen. (red)

Základem Kozincevovy adaptace Hamleta byl prozaický překlad Borise Pasternaka - téma dostalo přirozeně narativní epický ráz. K tomu přispělo také zasazení většiny scén do přírodních exteriérů. Vývoj tragédie sleduje divák téměř jako detektivku. Kozincev výrazněji posunul pojetí Hamleta. Tragédie vychází z hrdinova rozporného vztahu ke společnosti, vnitřní rozpor Hamletovy osobnosti je odsunut do pozadí. Působivost filmu dotvářejí sugestivní, malířsky komponované obrazy kameramana Jonase Gricijuse i hudba D. Šostakoviče.
Kino AERO

Zájem scenáristy a režiséra Grigorije Kozinceva o dílo Williama Shakespeara byl dlouhodobý. Ve 40. letech inscenoval jeho hry na scéně leningradského divadla a zkušenosti nejen z tohoto období sepsal do knihy Shakespeare - náš součastník. V roce 1964 se rozhodl pro filmovou adaptaci Hamleta, kterou natočil ve studiu Lenfilmu. Aby se zbavil nadneseného patosu, vycházel z prozaického překladu Borise Pasternaka a využíval reál, kterým narušoval tradiční sevřenost dramatu. Velkou měrou se na jeho "filmovosti" podílela širokoúhlá kamera Jonase Gricjuse, která dění zaznamenávala v promyšlených jízdách, zdůrazňujíc v obraze vertikalitu, jež je v souladu s přísnou hierarchizací postav na hradě Elsinoru. Herec Innokentij Smoktunovskij hrál svého Hamleta civilními prostředky, které jej přibližovaly k tehdejším současníkům. Z jeho projevu vycházela vnitřní síla, prostřednictvím které se bojovně vzpíral ranám osudu. Spousta věcí u něj zůstává nedořečena, což záměrně brání divákovi ve ztotožnění. Jakkoli moderní je režisérův přístup k předloze, Kozincev ctí klasiku a neusiluje o násilnou aktualizaci. Pravděpodobně i to mělo zásluhu na jeho úspěchu, stvrzeném množstvím mezinárodních cen.

Autor/Zdroj: /