Havaj, Oslo

Depky,to je moje
Další z těch úžasně (skoro) beznadějně   depresivních filmů pro náročného filmového   diváka.Norské Havaj, Oslo mi totiž atmosférou   připomíná Vinterbergovo Submarino nebo Nechte   maličkých od Papriky Steen.
Ikdyž aktéři se   viditelně prvoplánovitě setkávají a   rozcházejí,mrazení v zádech z nenaplněných   snů,touhy a nemilosrdnosti osudu vnímám opravdu   intenzivně,aniž by mi autor předem   podsouval,kdo si co zaslouží,jako je tomu u   velkofilmů pro masy s podobným dějem.

Mozaika osudů několika podivných lidiček,   které se vzájemně kříží a proplétají v   jednom neobvykle horkém dni v Oslu. Leon žije v   psychiatrickém ústavu a vždycky když je něco   nad jeho síly utíká, 11 let čeká na svoji   lásku Asu. Slíbili si, že se o jeho 25   narozeninách setkají a vezmou se. A teď se   bojí, že Asu nepotká a možná se i oba bojí   toho, že se setkají. Jeho bratr Trygve chce zase   tyhle narozeniny využít k útěku z vězení.   Dva kluci pobíhají po ulicích a snaží se, po   smrti otce, zůstat spolu a utéct dětskému   domovu. Bývalá zpěvačka se sebevražednými   sklony utíká před životem. Rodiče   novorozeného chlapce se vzácnou srdeční vadou,   spěchají za nadějí. Ale hlavně je tady Vidar,   který ve snech vidí do budoucnosti a ze strachu,   co by se mohlo stát, raději nespí. Chtěl by   utéci svým snům. Každý před něčím utíká   a něco se snaží dohonit ... sny, naději,   lásku. Nádherný film.