Hrozny smrti

Sedmdesátkový zombie film, i když to asi bude   leckomu déle trvat, než to pozná. Dějové   aspekty hodně dlouho směřují ke klasické   šabloně o šíření virové nákazy a nic víc.   Samotný začátek je vůbec podivný, ale dejme   tomu. Tvůrci vsadili na přílišnou jednoduchost   i za cenu naprosté naivity. Zastavit záchrannou   brzdou vlak a vystoupit, utéct směrem do tunelu,   dál jít evidentně spoustu kilometrů krajinou,   až se dojde do nějaké usedlosti s požadavkem   zavolání policie kvůli vraždě ve vlaku. Od   této chvíle se již ale začnou dít hnilobné   události v plné podivnosti se scénami známé   již z několika předchozích nejrůznějších   hororových snímků, jako třeba podivné   chování všech vesničanů. Na jednoduchost   tvůrci vsadili i co se týče vzhledu zombie,   proto dlouho trvá, než po divácké stránce   dojde k uvědomění, že to nejsou jen nemocní   lidé z boláky a tekoucím hnisem, ale přímo   již zombie. Charaktery postav jsou ale kupodivu   dobré a svým zaujetím směrodatné a to i   přesto, že jejich vývoj je velmi sporadický.   Co se týče gore, lze si užít své. I oko   nemravovo se má občas na co dívat. Pro   fanoušky tohoto subžánru může být snímek,   takříc, filmovou lahůdkou. Režisér Jean   Rollin byl sice spíše zaměřen na upíry a   před tímto snímkem točil především erotiku,   přesto se dá říct, že svou tvorbou hodně   konkuroval režisérovi italskému a to známému   Lucio Fulcimu. Je to sice laciné, ale žánrově   stále zábavné. Ony sedmdesátky jsou hodně   znát, ale nakonec, v tomto případě, proč ne.   P.S. A jak vlastně ty zombie vznikly? Tomu by   nikdo neuvěřil.

První půlhodinu jsem dal v pohodě, protože   jsem pořád čekal co a jak. Pak jsem se začal   pomaličku nudit, a nakonec se na to koukal jen   jedním okem. Nevím, kde byly ty erotické   hrátky, jak psáno výše, ani ty gore scény,   já tam viděl jednu za celý film. Maskéři to   flinkali jak mohli, všechny masky a ksichty byly   na jedno brdo. Celý film se potuluje ženská s   někým, a vedou blbé řeči. Jen když vezmu do   úvahy tu jednu scénu + Brigitte Lahaie, mohu   dojít s velkou bídou ke kýžené hodnocené   dvacítce, a to musím mít obě oči hodně   přimhouřené.