Invaze barbarů

Při vší úctě k českým   Želary, tohle je opravdu fulm   hodný oskárka. Pokud jste to   ještě neviděli, věřte že   dialogy ve francouzštině   jsou velice poutavé, ale co   vás opravdu nadchne bude   poutavost děje. Řeknete si   ono se tam vlastně nic   nemůže stát, vždyť ten   chlap umírá a co je na tom   zajímavýho. Miliony lidí na   celém světě umírají a   nikdo si jich nevšímá,   jenže v tom to právě je. Na   něčem normálním najít a   ukázat divákovi něco   nového.

V roce 1916 maluje Kazimír   Malevič obraz "Bílý   čtverec na bílém   pozadí". Přesně tento   obraz se mi vybavil poté, co   jsem viděl Invazi barbarů.   Je to film, který má mnoho   významů a o co v něm   určitě nejde, to je   umírání ústředního   hrdiny. I když, možná i o   něj. Invaze barbarů je   nejspíš nakonec úspěšná,   ale i to je otázka názoru.   Je úspěšná v konci   "žvanivých   levičáckých   padesátníků", je   úspěšná ve smrti, kdy   barbarská nemoc vítězí a   ničí tělo, z něhož   vzešla, je úspěšná v   banálních věcech, jako je   fakt, že si lze koupit vše,   je úspěšná i v dalších   narážkách, které se ve   filmu jen mihnou. Ale možná,   že úspěšná není...   Silně ovšem pochybuji, že   tyto důvody byly těmi,   které vedly k udělení   Oskara. Ale možná, že se   mýlím...

heh, tak nevim jak to mam   napsat. Dostal jsem tip, ze to   je super film a ze se na musim   podivat. Zacatek takovy nic   nerikajici, ale po nejake dobe   me to dost vtahlo a nakonec to   byl opravdu super film. Skoda,   ze se takovych filmu netoci   vic (ale na druhou stranu je   to mozna i lepsi)

K filmu by každý mohl najít   nějakou tu výtku, ale   scénář byl dokonalý.   Některé věty by se měly   zapsat na zlaté plátno a   vložit mezi citáty.

Skvěle napsáno, skvěle   natočeno, skvěle zahráno.   Film mě ale nedokázal   vtáhnout a hlouběji zaujmout   - téma je mi (věkově)   trochu vzdálené.

Velmi zveličený oskarový   kousek kanadských tvůrců.   Byl jsem natěšený, ale   nevím, nevím, mám výtky   téměř ke všemu. Scénář   tuctový, až nezáživný   (pochybuji, že se někdo   může vcítit do role   umírajícího padesátníka),   dialogy samé umělé rádoby   intelektuálské plkání   partičky profesůrků a   jejich milenek (kdyby aspoň   nějakou myšlenku dotáhli do   konce!). K tomu ovšem pěkně   zapadaly drogy, to asi   asociace na vzpomínky z   jejich mládí, doby LSD,   rokenrolu a hipies... Na   americkém kontinentu to   dopracovali s propagací   návykových látek opravdu   daleko, povalovaly všude   kolem jako docela obyčejná   dekorace. A ze všeho   nejstrašnější byly   herecké výkony téměř   všech přestavitelů. U filmu   takového kalibru bych   očekával prvotřídní   kreace a - nic. Trochu tohle   dílko zachránila hudba   klasiků filmové tvorby Arvo   Pärta a Filipa Glasse,   samozřejmě i ostatních.

Těžko říct, zda by byl   umírající vděčen za bandu   intelektuálů, kteří, pokud   zrovna neomílají všechny   -ismy, kterými se nechávali   ovlivňovat (papouškujíc   jména a díla jejich   představitelů), stále   častěji vzpomínají na svá   erotická dobrodružství,   jež vzhledem k   pokročilejšímu věku   vypravěčů vyznívají   nepatřičně a místy až   nechutně..., přestože   hlavní hrdina nebýval jiný,   nechtělo se mi věřit, že   by ho tváří v tvář smrti   něco z toho zvlášť   zajímalo. Mnohem silněji   působily scény s   pragmatickým a zároveň   citlivým synem, heroinové   dýchánky s Nathalií i   komornější okamžiky   samotného Rémyho. Bohužel,   ty výše zmíněné celkový   dojem znehodnotily.