Já taky

Příjemný, hořký, tak   trochu melodramatický snímek   s příchutí nevnucujícího   humoru. Příběh o lidech,   kterým osud nepřál a jsou   nuceni žít s postižením   Downovým syndromem. Všichni   jsme se s takovým člověkem   někdy setkali a přiznejme   si, že s krapet odpudivým   dojmem. Ale jaký je jejich   život? Napadlo někoho,   jestli se takový člověk   může zamilovat? Jaké   problémy to může přinést?   O tom a dalších věcech   přináší tento španělský   snímek, který se takřka   svým námětem trefil přímo   do černého. Hlavní roli   ztvárnil Pablo Pineda. A   vskutku mistrovsky. Sám je   postižený, ale každým   záběrem jakoby nebyl. Jeho   postava byla zcela   uvěřitelná a místy i   dojímavá. Jeho zamilovanost   (ke kolegyni z práce, která   postižená není),   zoufalství, trápení a   hlavně boj s osudem je pro   zdravého člověka až k   neuvěření. A není to jen   on. V pozadí příběhu je   vyprávění i o chlapci a   dívce se stejným   postižením, kteří se do   sebe zamilují, a kteří se s   nepochopením okolí spolu   rozhodnou utéct. Útok na   city diváka? Jak se to vezme.   Záleží na tom, jak se k   tomu daný divák postaví.   Tvůrci pouze poukázali na   problém, o kterém se nijak   nemluví. Realita se nedá   upřít a tak tímto snímkem   máme možnost nahlédnout do   duše lidí, kteří bohužel   nejsou jako my, kteří mají   svůj trochu jiný svět, ale   chtějí také to co my.   Něhu, lásku, pochopení.   Tvůrci snímku nijak   netlačili na pilu a nechali   vyprávění klidný a ničím   nerušený průběh. Vše má   zcela realistický podtón a   tak jakoby jsme vše   prožívali s hrdiny toho, pro   mě naprosto dokonalého   snímku. Hodnotím ho plným   počtem bodů nejen za námět   a odvahu něco takového   natočit, ale i za   vynikající herecké výkony   přítomných neherců,   kteří Downovým syndromem   trpí a se kterými to   určitě nebylo jednoduché.   Ano, před takovýmto filmem   klobouk dolů.