Jarní píseň

Podle mého předpokladu romantický nesmysl   nezasluhující pozornosti, nemáte-li ovšem pro   romantiku slabost. Pokud ano, mělo by tohle být   vaše volba. Já dávám dvacet jen za ty dvě   překvapeníčka, jinak to nestálo za nic.

Válečný film,plný sentimentu a krásných   vzpomínek, naivní příběh. U těchto filmů je   vždy nejlepší práce kamery.Herecké výkony   přijatelné. Vím,že nemohlo jít o silnější   námět a bylo třeba zaměstnat herce, film   patří k těm lepším. Přesto jeho sledování   provází nuda.

Rudolf Hrušínský byl bezesporu výborný herec,   ale v režii byla patrná nejistota. Jarní   píseň má zajímavý základní příběh, ale   je rozvinutý příliš pateticky, místy až   unyle, i když melodramata taková jsou. Haně   Vítové spíše sedly role "současné"   nežli kostýmní, snad vyjma Nočního motýlu,   kde podala brilantní výkon. Role malíře   Františka Hanuse nezaujala ničím. Zvláštním   živelným obohacením je přítomnost mladé a   energií překypující Jany Dítětové. Vzácné   zaznamenání herectví Milady Šupitové,   později v zahraničí ztracené Pavly Vrbenské,   zde v roli svobodné matky. Za plus Jarní písně   rozhodně považuji exteriérové scény.

Haně Vítové dlouho trvalo, než se vymanila z   průměrných rolí v desítkách komedií a   melodramat, z nichž většina je dnes poprávu   zapomenutých. V roce 1944 (nejchudším na počet   filmů u nás natočených) dostala Vítová dvě   hlavní role a obě zvládla perfektně (kromě   Jarní písně to byla Sobota). Jarní píseň   stojí za zmínku díky osobnosti režiséra,   jímž byl Rudolf Hrušínský. Film oplývá   příjemnou jarní atmosférou venkova, kam vpadne   živel zosobněný dámou velkého světa, kterou   hraje právě Vítová. Role slavné pěvkyně,   která se náhodou ocitne ve svém rodišti, jí   velmi sluší. Celý film je prostoupen emocemi,   tím pádem patetický závěr, v němž se jeden   z místních (František Smolík) dozví, že je   její otec, dodává až příliš sladkobolný   nádech.