Jasmíniny slzy

jiný Woody Allen
Velmi zajímavý film, málo   připomínající   dřívější filmy W.A.   Výborná Kate Blanchetová,   A. Baldwina moc nemusím, ani   tady mě nepřesvědčil

Po slabší Římance se Woody   vrátil zpátky na koně,   zatímco Planžeta podala   výkon své kariéry.   Lahůdka.

Ono se těžko přechází od   kufrů Louise Vuittona s   vlastním monogramem na místo   recepční v zubařské   ordinaci.
Takže ne,   nemám s hlavní hrdinkou   soucit, naopak mi byla   sympatičtější její   sestra, která se dokázala s   životem nějak poprat, i   když si nevybírala zrovna   vhodné muže, ale dokázala   alespoň žít v realitě.   Což nemá nic společného s   hereckými výkony, kdy Cate   Blanchett byla opravdu   dobrá.
Woodymu jsem   nikdy na chuť nepřišla, a   myslím, že nebýt napsán v   titulcích, rozhodně bych si   s ním film nespojovala. Na   svůj věk odvedl dobrý film   se spoustou témat k   zamyšlení s nejednoznačným   koncem a dobrými hereckými   výkony, i když bomba se   nekonala.

Neurotička k zulíbání...
Na hoře je vždy lépe, než   někde dole. Já tvorbu   Woodyho Allena dvakrát   nemusím, ale občas u   nějakého jeho filmu udělám   rád výjimku. Tady ta   výjimka byla kvůli mé   oblíbené Cate Blanchett, a   co si budeme povídat,   Jasmíniny slzy, stojí   právě na jejím skvělém   výkonu a Zlatý globus a   Oscara si plně zasloužila.   Už dlouho jsem ji neviděl,   tak ve skvělé herecké   formě a roli která jí padla   jako ulitá. Taky musím   pochválit Sally Hawkins, ta   ženská také skoro nikdy   nezklame. Já se bavil skvěle   a to nemyslím nijak   zlomyslně, pač zrovna naše   neurotická hrdinka Jasmína   prožívá těžké chvíle.   Mně ji bylo opravdu líto,   ale nemohu si pomoct, že mě   přiváděla k upřímnému   smíchu a to několikrát.:-D   Dávám 70%

Klienty si psychoterapeut   nevybírán, ale s touto   ženou bych asi hodně   bojoval, než bych si k ní   našel cestu.
Woody v   tak trochu jiné formě   neuroticismu. Jako jeho   fanoušek jsem postrádal   alespoň špetku jeho humoru a   asi bych trochu ubral na   úzkostnosti, z níž jsem se   nějakou dobu vzpamatovával.   Ale jako alegorie na   současnou společnost myslím   dobrý.

Bravurni film Woodyho   Allena.Slavny reziser jej   podal velmi dobre.Cate   Blanchett je zde vyborna a   tato role byla obtizna...

Natěšená z opětovného   setkání s Woody Allenem,   výměny New Yorku za malebné   San Francisco a   příležitosti užít si   herectví Cate Blanchett jsem   očekávala bombu - která se   však ukázala být spíše   dýmovnicí... Tak nějak se   nedařilo do filmu zanořit a   nechat se unášet, pro   téměř násilné skoky do   teď a předtím mě nutil   být zbytečně ostražitou a   na postavy okolo Jasmine jsem   si dlouho a s notnou dávkou   tolerance musela zvykat.   Dobrá zpráva je, že ještě   dlouhé hodiny poté byla moje   mysl zaměstnána rozdílným   údělem obou sester   (kvalitní geny zajišťují   kvalitní životní úroveň,   jak patrno) i tím, jak s ním   uměly žít, ale stejně,   jako se Jasmine odmítla   smířit s přechodem z   plného světla blahobytu do   přítmí dělnické třídy,   i já špatně nesu rozdíl   mezi vysokým očekáváním a   rozpačitým výsledkem...   Ovšem, pro naprosto dokonalou   Cate a typické Woodyho   úžasné kostýmy nevylučuji   opravnou zkoušku, která by   mohla dopadnout na čtyřku   ;-)

Miluji filmy Woodyho Allena,   jsou tak plné elegantního   perverzního šarmu   galantního počinu téměř   osmdesátiletého muže,   který ulítává na mladých   holkách. A kdo taky ne.   Ovšem s tímhle filmem se   Woody galantně zmýlil.   Možná je to moje vina,   neměla jsem očekávat   jakýsi ekvivalent emoce   šťavícího Match Pointu s   originálním českým názvem   "Hra osudu", který   mne dostal na kolena před   pár lety, možná v mé   náhodné intimní a osudové   souhře se scénářem, který   si Woody snad vycucal z mého   prstu. A tak mě napadla   otázka, zda všechny jeho   scénáře jsou ryze výplodem   starého blázna a rádoby   spisovatele, nebo zda se   jedná o publikovaný   deníček (cizího) vlastního   "plodného či pouze   aktivního života" (i   když i tohle je při Woodym   spíše zavádějící   termín), prožitého kdesi v   období sukní, které se   začaly teprve zkracovat.   Tahle doba musela nejednoho   Woodyho dohánět k   šílenství… Tak jsem   začala tedy studovat jeho   tvůrčí počiny, zamilovaná   do jeho suchého humoru a jeho   zinscenované lásky, která   je (jeho?) šílenstvím   (protože to ona opravdu je),   kdy alespoň jednou za rok   jsem šťastná, že jej jeho   nevlastní "Yoko   Ono" dcera, potažmo   manželka (nebo jiná z jeho   současných milenek) vyrazí   ze svého žhavého lože, a   dovolí mu mimo jiné, zplodit   i filmové dílo, určené pro   všechny zhrzené plačky,   stojící na pokraji bezcitné   reality a romantiky, mezi   které patřím asi i já.   Jestli jsou ale Jasmíniny   slzy (Blue Jasmine)   romantickým počinem, ztratil   Woody na romantiku, na kterou,   když to chlap umí - sbalí   každou samici (a je fuk v   jakém podání), byť je   sebeošklivějším   zvířetem/eunuchem   (doplňujícím krásku),   svůj   "gentelmanský"   čuch. No nebudu komentovat   letošní Oscary… Krásná,   zde značně strhaná Cate   Blanchett v roli samomluvky,   nabyté díky nevěrám svého   muže Aleca Baldwina (který   mimochodem hraje nadsamce na   své staré roky nadváhy   naprosto v každém filmu), to   je rána pro mé ženské ego.   Takže film počíná logickou   nevěrou, rozvodem a   šílením z lásky. Hlavní   zápletka však nastává   spíše u špatných herců   sekundárních rolí a jejich   vztahů, které bych v tomto   filmu rázem obměnila raději   kvalitními porno herci. No a   najednou je na poslední   scéně zase ta Cate,   uplakaná a schizofrenní či   co. A sama a sama a sama.   Něco mi uniklo?