Jmenuji se po tátovi [TV inscenace]

Tohle televizní drama režiséra Jaroslava Dudka   jako kdyby skoro ve všem zůstalo nějak na půl   cesty. Příběh zůstal víceméně otevřený   jako kdyby si ho měl každý divák dotvořit   sám podle své nátury a to čemu se dříve   říkalo "společenské poselství"   zůstalo také jenom v náznacích (u J. Dudka   velmi nezvyklé). I herecky je to nedotažené.   Jana Štěpánková je sice precizní ale   většina ostatních nevyjímaje rutinéry jako   jsou (či spíše byli) Bořivoj Navrátil, Petr   Pelzer nebo Viktor Maurer působí jako kdyby   hráli se zataženou ruční brzdou. Kapitola sama   pro sebe je pak Tereza Brodská. Už tady se   začínalo ukazovat, že její talent se vytrácí   někam do nenávratna a její výrazový   rejstřík bude pozoruhodně úzký (což se v   následujících letech plně potvrdilo). Vzhledem   k režisérovi a kvalitě obsazení jsem čekal   určitě víc než veskrze průměrnou podívanou.

Naštěstí krátká podivnost s neustále   brečící hlavní hrdinkou, retrospektivami a   pokus o psychologický film. No, viděl jsem   horší. Takže jako plus hodnotím to, že to   bylo milosrdně krátké a sem tam se objevil   záblesk herectví a zajímavosti. Ovšem toto   malinké plus strhávám za debilní konec, kde se   vůbec nic nevyřešilo.

Mě tohle moc nepřesvědčilo, přestože   osobnost režiséra a herecké obsazení zněly   velmi slibně. Příliš uměle vytvořené drama,   v němž se mnoho mluví - filozofické myšlenky   se střídají s příliš úzkoprsým a   přízemním pranýřováním socialistických   praktik. Jana Štěpánková okouzlující jako   vždy, zatímco Tereza Brodská mě mnohem více   baví dnes - tady to bylo takové postpubertální   oplácané nedochůdče. A Gustav Bubník jakoby   zapomněl, že není v divadle, ale před kamerou.