Kdo to tam zpívá

Tragikomedii režiséra Slobodana Šijana bych i   já zařadil do zlatého fondu bývalého   jugoslávského filmu, který mě dodnes dokáže   překvapovat. Také i já budu vždy vzpomínat na   dva malé cikány, kteří kolorují příběh   svým zpěvem a posunují děj (smolař já jsem   od malička, proto zpívám písničky). Prostě   hudba je jedinečná. Nikdo z pasažérů   rozhrkaného autobusu netuší, jaké tragické   události se blíží. Ve filmu se neustále   střídají komické a tragické situace tak, jak   to dokáže jenom balkánská kinematografie.   Největší role připadla Pavle Vujisičovi,   který se jí zhostil náramně.

Tento film má právem tak vysoké hodnocení, k   němuž se ráda připojuji. Jedná se vlastně o   jeden z mála snímků, které jsem z provenience   bývalé Jugoslávie měla možnost vidět. To je,   myslím, velká škoda. V kinematografii Balkánu   (stejně jako např. v kinematografii polské) by   se jistě dala vystopovat další hodnotná díla,   která současnému divákovi mohou co nabídnout.   A to říkám i jako poměrně velký příznivec   komerční tvorby.

Film Kdo to tam zpívá má   naprosto fascinující zpracování. Co mě   fascinovalo asi nejvíc, je různorodost figurek   postav – ani jedna není zcela černobílá,   tedy buď kladná či záporná. Dopouštějí se   absurdních situací a projevů v chování, nad   nimiž nenacházíme bližší vysvětlení. Jako   příklad uvedu scénu, která mne zaujala   nejvíce. Jedná se o moment, kdy průvodčí v   autobuse poručí zastavit vozidlo. Řidičem je   jeho syn. Důvodem k zastavení je chování   jednoho z pasažérů. Průvodčí jej chce   vyhodit z autobusu na celkem opuštěné planině,   kde se však zčistajasna objeví muž. Chce   nastoupit do autobusu, ale průvodčí mu to   nedovolí. Argumentuje, že v místě, kde se   nacházejí, není zastávka a vzít pasažéra je   porušením předpisů. Doporučí muži, aby   doběhl 200 metrů na místo, které je vedeno   jako oficielní zastávka. Tomu nezbývá nic   jiného, než klusat podél autobusu, aby do   něho mohl na daném místě nastoupit…

Je to   ukázka naprosté absurdity. Proč průvodčí   muže odmítl nabrat, když autobus sám poručil   zastavit ze zcela jiného důvodu? To je právě   ono – i v reálném životě se setkáváme s   figurami a jednáním, které nám přijde   naprosto absurdní a odporující si…Vybavil se   mi moment z nedávné doby. V autobuse dnešních   dnů jakási mladá žena chtěla po šoférovi   zastavit mezi dvěma vesnicemi, kde se stavět   nesmí. Nebylo by nic jednoduššího, aby   šofér té paní slušně řekl, že toto není   možné, neboť jde o závažné porušení   předpisů. On se však zachoval naprosto naopak   – té ženě zastavil na požadovaném místě a   ve chvíli, kdy otevíral dveře, řval na celý   autobus, aby si už nikdo něco takového   příště nezvykal. Ale proč? Její prosbu   přece mohl hned slušně odmítnout a každý by   pochopil, že nechce riskovat nejen porušení   svých povinností, ale i bezpečnost pasažérů.   Zcela absurdně však prosbě vyhověl, ovšem s   arogantním komentářem…

Proč to vlastně   píšu? Jen jsem chtěla přiblížit své pocity,   jaké ve mně film Kdo to tam zpívá vyvolal. Je   o lidech, o životě, poukazuje na různé   schválnosti a nelogičnosti, kterých se   dopouštíme. Je jakousi jejich karikaturou.   Výborně je též vykreslena atmosféra   válečných let…strach z válečného   konfliktu, který do jejich země dorazil o den   později, možná také vyvolával chování zcela   jiné, než by projevovali za normálních   okolností. Závěrem ještě potvrzuji slova   kolegyně Mlapisky – zajímavým prvkem je   bezesporu dvojice mužů, kteří doprovázejí   film svými pěveckými vstupy. Film – dle mého   názoru – má mnoho co nabídnout současnému   divákovi, v tom tkví jeho nadčasovost a   poselství.

Tvůrci z bývalé Jugoslávie mě pořád   nepřestávají fascinovat. Mají totiž   mimořádný talent. Talent pro spojení čirého   zoufalství a jedinečného humoru – aspektů,   které dokážou vzájemně proplétat a   kombinovat. Často proto nevím jestli se mám u   jejich filmů dřív smát nebo brečet. Pokud se   směju, tak mi úsměv obvykle mrzne na rtech. To   platí i pro tento úžasný snímek, který je   plný absurdních situací a velmi pozoruhodných,   zábavných, více či méně bizarních postav.   Film má ale i jiné poselství, odráží se zde   i nedostatky lidských povah, pod nálepkou   vynikajícího humoru je tedy cítit i satirický   podtext, protože všechny postavy jsou tak   neuvěřitelně lidské a vynikají právě tím,   co je pro člověka jako takového typické. Velmi   mě zaujala i dvojice cikánů, která film jakoby   hudebně doprovází, jejich hudba skvěle zapadá   do děje a je stejně nezapomenutelná jako celý   snímek.

Jeden z nejlepších jugoslávských filmů,   který jsem kdy viděl. Vtipná i hořká komedie   odehrávající v době, kdy Německo napadlo   Jugoslávii. Děj začíná kdesi v Srbsku na   jaře roku 1941. Sledujeme osudy různých postav,   které dohromady svedlo společné cestování   autobusem na Bělehrad. Film je jakousi roadmovie.   Film přináší nejen hořké životní situace,   ale i inteligentní humor.