Když struny lkají

Já jsem tušil, že to nebude pro mne, ale   zvědavost vidět první český zvukový film   (Tonku nepočítám) byla silnější než já.   Jde o to že mne to dějově ani trochu   nezajímalo už po dvaceti minutách. Nečekejte   mnoho dialogů., prakticky jsme stále v němém   filmu. Takže od začátku uvidíte klasické   titulky. Ve filmu si pak poslechnete spoustu vytí   (zpívání prý) a sem tam vám budou uši   trápit skřipky. Skutečně není o co stát.    
  

Snímek se řadí mezi první český zvukový   film, vzniklý po snímku ´Tonka Šibenice´   (1930), (koncipovaného však jako film němý, k   němuž byl zvuk dodělán dodatečně) a do kin   uveden ještě před, dodnes slavným snímkem s   Vlastou Burianem, ´C. a K. polní maršálek´   (1930). Dle dobových zdrojů se však snímek o   potulném tulákovi, coby bývalém houslovému   virtuosovi (kterého si zahrál skutečný   houslový virtuos Jaroslav Kocián), který se   ujal ztraceného dítěte, stal naprostým   propadákem. A těžko říct proč. Jedná se o   silný příběh těžkopádného žití s   tragickým koncem. Sociální téma silnější   než kdykoliv předtím a kdykoliv potom, ve   kterém je centrem všeho dění malé dítě, pro   kterého byl osud skutečně nemilosrdný. Snímek   je plný hudby a nejrůznějších ruchů, a   naopak poměrně málo dialogů či mluveného   slova. No, lze si představit, že scénář byl   psán ještě pro němý film a do úprav právě   kvůli zvuku se nikomu moc nechtělo. Hodinový   film v dnešní době neosloví už vůbec, avšak   kvůli době vzniku a hlavně kvůli Jaroslavu   Kociánovi, rodáku z Ústí nad Orlicí, kde je   čestným občanem města, kde je po něm   pojmenována hudební škola a kde se na jeho   počest koná hudební festival a houslová   soutěž, má ohromnou historickou hodnotu. Film   tedy skutečně jen pro opravdové filmové   fajnšmekry a historiky.

Srdcervoucí hudební film
Tenhle film už nahlodal zub času. Je považován   za první český zvukový film. Minimum dialogů   a hodně hudby. Lidové písně i vrzání na   různé hudební nástroje doprovází celý tento   příběh. Ač je film zvukový, občas si   filmaři dopomáhají psaným textem. Tedy   vloženými titulky mezi záběry, jak je to   známé z němých filmů. Ten film vůbec není   pozitivní. V době hospodářské krize, kdy   snímek vznikal, si nejeden člověk po jeho   sledování musel hodit mašlí. Člověk si   ušetří prachy, jde do kina a tam sleduje toto.   Matka i s dítětem uteče od bohatého partnera,   který je tak trochu prasák. Pak žije v bídě.   Dítě dá do výchovy ke zlé domkářce.   Vydělává si na svoji dobu nepočestně. Jednou   ji výdělek ukradnou. Jindy ji seberou při   šťáře. Když chce spát, tak všichni okolo   dělají kravál. To nemůže, a taky nedopadne   dobře. Film je to pro silné nátury. Je to   dokument doby. Milovník filmové historie jej   ocení. Milovník seriálu Ordinace v růžové   zahradě bude prskat. I když sleduje ještě   větší krávovinu. Filmoví kritici snímek   sráží. Ale, je to historie.