Konečná stanice

Depresívní snímek o všem a o ničem. Spousta   drobných příběhů z nichž hlavní je o   vztahu. Pro jistou věkovou skupinu možná   zajímavé. No, já jsem to zhlédl až do konce,   ale nic zvláštního to ve mne nenechalo. Přesto   musím jisté kvality přiznat.

Snímek velmi věrně poukazuje na obyčejný   život v určitém domě důchodců v době   totalitního režimu. Různé povahy, různé   osudy, různé vzájemné vztahy. Soukolí a   vyloženě dětinské chování všech   zúčastněných vlastně připomíná děti v   mateřské škole, kde se také všichni jen   hašteří. Jen je to z opačné strany životní   etapy. Tady se však hlavně jedná o smíření s   osudem a odpuštění. Kupodivu nepochopitelně   pozapomenutý snímek s plejádou tehdejších   herců ve vyšším věku, kteří dokázali   přizpůsobit veškeré sympatie ke stáří a   vzniklých určitých citových vjemů. Snad to   mělo i ukázat, že být v takovém domově   nemusí být pro dotyčného žádná tragédie.   Snímek se zdá být na toto téma mimořádně   povedeným.

Souhlasím naplno se svou oblíbenou Petrou B. a   je mi to líto.V životě takové situace nastanou   a je to běs pro celou rodinu. Tenhle film usiluje   o realistické zachycení atmosféry moderního   domova důchodců, o postižení drobných   radostí i smutků jeho obyvatel. V rolích   penzistů oblíbení herci starší genereace:   Brožová, Dohnal, Rosůlková, Gollová,,   Svobodová, Štěpničková, Gaierová. Ale stále   ve mně zůstává ta pachuť stáří,   nepříjemného umírání na nevyléčetelné   choroby, kdo ví co mě čeká? Raději se teď   podívám na něco veselejšího. Pustím si   Spalovače mrtvol Juraje Herze, to je takové   optimistické.

Smutná realita
Pro mne je tento film ukázkou pomíjivosti   lidského života. Dokud je člověk mladý a   zdravý, nepřipouští si mnohé trable, které   ho mohou v budoucnu čekat. Jedním ze smutných   údělů stáří je osamělost a strádání.   Film Konečná stanice nás zavádí do   prostředí domova důchodců mezi staré   lidičky, pro něž je to již konečná stanice   jejich života, ale...já osobně tento výraz   nemám ráda a nemyslím si, že by se takto mělo   zařízení pro seniory označovat. Jejich život   přece přestěhováním se do domova důchodců   nekončí a i zde mají právo na aktivní život,   není to jen o onom pověstném čekání na smrt,   jak to spousta lidí vnímá. Dělala jsem v   loňském roce reportáž z domova pro seniory a   věřte, že díky citlivému přístupu jeho   zaměstnanců a vedení to rozhodně žádná   konečná nebo snad odstavná stanice není.   Vraťme se však k filmu - viděla jsem ho pouze   jednou, nemohu říct, že by se mi výrazně   líbil, spíše mne dojímal, zejména pak postava   Nataši Gollové, která opravdu o několik let   později v domově důchodců svá poslední léta   strávila. Avšak i v roli babičky nezapřela   bývalá filmová star 30. a 40. let svůj   pověstný úsměv a jemný hlas, jenž k ní   neodmyslitelně patřily. S ohledem na   přítomnost této herecké osobnosti i tématiku   filmu bych se přimlouvala za jeho častější   uvedení.