Krajinka

Na začátku se stane zázrak: doktor Roth jediným vdechnutím cigaretového dýmu vrátí život malému Imriškovi. Potom se seznámíme s vojáčkem Cyprem, který si po hrdinském výkonu vymiluje hodinky od paní Agáty. Tulák Cyril Polka ukradne jitrnice a jen svatý Kryštof ho zachrání před hanbou a policajty. Radosti a veselí v krajině pomalu ubývá, přijde válka. Doktor Roth s rodinou zmizí v koncentráku a už se nikdy nevrátí. Přes dvůr rodiny Kamasovců se vkrátkém čase přeženou tři armády, jako by to bylo nejmenší bojiště druhé světové války. Přichází nové časy. Krejčímu Ondrášovi znárodní dílnu a zavřou ho jako protistátní živel. Zatýkají i kněze. Krajina zůstane bez Boha. Ubývá lidí, ptáků i zvířat v lese. Příběh krajiny završuje osud pytláka Imras Kormana, který celý život kladl železné pasti, než i jeho železo zabilo.

Tento film je příběhem krajiny. Tvoří ho historky lidí, kteří v ní žijí. Historka nechce být historií. A přece, z jednotlivých osudů se postupně splétá obraz doby, jejích hvězdných chvil a tragických okamžiků. Tento film je o krajině, která jako by nikdy nebyla. Nikdo si ji nepamatuje. Nikdo o ní nemluví. Tak to zkusme a začněme. Možná se tato krajinka objeví i na některé mapě.

MIRKA SPÁČILOVÁ * *
Forma aneb Každý pes jiná ves
Ano, působí příjemně starosvětsky, ale ve skutečnosti přináší účelové balení pro nastřádané historky, půvabné, ovšem typově spíše bakalářské mikropovídky, které jsou ve stylu každý pes jiná ves, nevztahují se k sobě navzájem, nepasují ani do jiné pevnější struktury, samostatně žádná z nich film neutáhne a propojit jejich jednotlivé motivy do ucelenějšího vyprávění á la Amarcord by dalo moc práce, o potřebě vymyslet unikátního ústředního hrdinu nemluvě. Spojit je „krajinkou", zapadlým koutem, idylickým koncem světa s rustikálně až rabiátsky přímými obyvateli, to je jen řemeslný trik povýšený zručně na symbolické sdělení o malých a velkých dějinách. Jednotlivých příhod by v Krajince mohlo být pět i padesát pět, může začít čímkoli a skončit kdykoli. Právě tak se dají zarámovat epizody z venkovského života Starým bělidlem nebo židovské anekdoty Maislovou ulicí, je to pouze rutinní záležitost a ve srovnání s Knoflíkáři se v Krajince náhoda a osud ani navzájem nepodmiňují, neprotínají, a tudíž v závěru neočišťují.
Pointy aneb To jsem čekala
Jsou roztomilé, originální, ale budované podle jednoho neměnného principu, a tedy brzy odhadnutelné. S výjimkou úvodní hodinářské romance, kde „druhé řešení" přichází nečekaně, s vtipem a vkusem, či s povídkou ústící v absurditu smrti, již zavinilo sako oblékané obráceně, se dá všechno vytušit. Navíc veškeré situační, jedinečně pociťované pointy naprosto zbytečný vypravěčův hlas ještě znovu opakuje, dovysvětluje a zevšeobecňuje v jakýsi existenciálně bohorovný význam, jako moudrý děd - letitý šaman kmene. Také dobové předurčení v černobílých prolozích zbytečně napovídá: uhodí-li 50. léta, je nasnadě, že se soukromému krejčímu jeho nevinný žertík šeredně nevyplatí, šmejdí-li malí kluci mezi vojáky a hltají očima pušky, není důvod v komentáři sdělovat, že „chlapcům se válka moc líbila".

Herci aneb Figurkaření
Příliš se neprosazují, protože k tomu ani nemají důvod. Jejich úkolem je vytvářet pocitové nálady a zaplňovat výjevy, jinak představuji víceméně pouhé figurkářské prototypy - tulák, protivný dědek, obecní blázen, opilý rabiát, rezignovaná vdova, lehce přístupná dámička. Výjimku ztělesňuje spolehlivý Marián Labuda, zvláště když na okamžik ztratí náladu i glanc a ve vteřině se vrací do své obvyklé vyrovnaně pokušitelské polohy milovníka života. Překvapivě ještě lepší je představitel syna v závěrečné povídce, jediný nejednoznačný typ, jediný, kdo si uchovává znepokojivé tajemství od počátku do konce.

Jazyk aneb Mladší generace promine
Kupodivu mě neruší „česká slovenština", většinou zní poměrně autenticky a vcelku měkce, „tvrdší" přízvuk Věry Galatíkové zas obhájí přiznání její postavy, že třicet let žila v Praze, a jediným, kdo z jednoho jazyka do druhého skáče viditelněji, je Jiří Schmitzer. Taková „federální" jazyková směska byla svého času docela běžným jevem, možná proto méně „skřípe" pamětníkům než mladší generaci.

Autor/Zdroj: Spáčilová Mirka/Premiere


TEREZA SPÁČILOVÁ ****
Forma aneb Jednoduše neznamená nemoderně
Konečně tu máme staré dobré vyprávění. Prosté a nekomplikované, bez postmoderních kliček i bez překombinované změti dějových souvislostí, které si současní režiséři tolik oblíbili a pro které aby si dezorientovaný divák kreslil diagramy (nic proti „knoflíkářským" postupům, ale všeho s mírou). Příběhy z Krajinky, které se řadí pěkně jeden za druhý, jako korálky na šňůrce, dokazují nadčasovou pravdu o kráse v jednoduchostí. Vzbuzují-li počáteční minipovídky rozpaky svou téměř „bakalářsky" nezáludnou konstrukcí, následující „kusy" (především tři poslední) dodávají dosud relativně nezávažnému dílku hloubku podobenství o člověku a jeho mnohdy bolestné existenci napříč všemi věky. V prostém konstatování se totiž skrývá výpověď nečekaně pravdivá a působivá, která nenápadně, na pozadí drobných, často úsměvných lidských osudů, modeluje obrazy s obrovským básnickým potenciálem. A že by snad jednotlivé části zasloužily více propojit? Kdeže - v hloubi všech těch korálků prochází nit pevná a účelná, jenom není na první pohled vidět...
Pointy aneb Když známe konec na začátku
Vnímáme-li Šulíkovu Krajinku pouze jako soubor řekněme hrabalovsky vypointovaných „perliček na dně", může se nám zdát ve své doslovnosti až příliš naivní - dopředu vytušíme osudovost tatínkovy hluchoty stejně jako nám správně vrtá v hlavě motiv Ondrejkovy rakve. Tento fakt však nesvědčí ani tak o naší nadprůměrné bystrostí, jako spíš o nepodstatnosti konkrétního děje. Proto nám již dopředu vypravěč sděluje to, co byste si jinak nikdy předem nenechali vyprávět - o úspěšnosti vojáčkovy milostné bitvy se dozvíme hned na jejím začátku - a je to také on, kdo nás s až podezřelou jistotou vede k nevyhnutelně tragickému závěru pytláckého příběhu. A oprávněně, byť se jeho přítomnost nejeví tak neochvějně nezbytnou jako třeba v případě všeznalého vypravěče ze Všech dobrých rodáků.

Herci aneb Malé a velké role
Má-li Šulíkův film nějakou zřejmou slabinu, pak jsou to herecké výkony - osvědčené tváře nevystoupí z kvalitní, leč strnulé skořápky svého typu: Vilma Cibulková svádí hochy na scestí, Marián Labuda dryáčnicky vychutnává život atd., jedna škatulka za druhou. O to větším obohacením jsou výkony ostatních - počínaje malými rolemi nerudovských postaviček typu pastýře Vojty až po mistrovské ztvárnění rolí velkých a dramatických: synka Siberta alias Jana Krause, babičky Aničky či pytláckého synka Vince, hrdiny s nervní znepokojivostí „ztracenců" řekněme francouzské nové vlny.
Jazyk aneb Nesnesitelná čechoslovenština
Jednu věc jsem nepochopila: proč je Šulíkova Krajinka tak křečovitě slovenská. Proč v ní čeští herci neuměle přežvykují slovenštinu, až mě uši bolí. Proč musí Vilma Cibulková při milostném aktu vzdychat s nepřirozeným slovenským akcentem. Ono by totiž i to (jinak velmi zdařile ztvárněné) Krausovo alias Sibertovo lidské tápání vyznělo věrohodněji, kdyby je mohl pronést, „jak mu (český) zobák narost".
¨Premiere 2001/2/48,

Autor/Zdroj: Spáčilová Tereza/Premiere


Tragikomedie o kousku země, který se ztratil z mapy, tvoří bohatá mozaika příběhů odehrávajících se v imaginárním odlehlém koutě Slovenska. V životních epizodách obyčejných lidí se zrcadlí velké události dvacátého století. (Součástí výrobních údajů jsou i názvy jednotlivých epizod, které však v titulcích filmů nejsou uvedeny.)

Autor/Zdroj: /ročenka


Podobenství o malé zemičce, která jako by nebyla, nebol si ji nikdo nepamatuje a nikdo o ní nemluví. Výrazně stylizovaná freska, zachycující osudy Slovenska 20. století. Jsou to vlastně historky, odehrávající se na maloměstě (v Banské Štiavnici). Krajinka se neokázale, ale přitom velmi intenzívně dotýká bytostné lidské citovosti a elementární mezilidské vzájemnosti.
Kino ART

Autor/Zdroj: /Kino ART


Přední slovenský filmař Martin Šulík spolupracoval na scénáři filmu Krajinka se spisovatelem a scenáristou Dušanem Duškem, který tak zastoupil režisérova stálého spoluautora Ondreje Šulaje. Šulíkův tvůrčí tým však jinak zůstal stejný jako v dřívějších filmech a podobná je i poetika díla. Namísto uceleného příběhu předkládají tvůrci sled rozdílně koncipovaných deseti epizod, odehrávajících se v různých dobách i v různých ročních obdobích. Název odkazuje k malířskému žánru. Krajinkou je zde míněn idealizovaný obraz krajiny a dějů uvnitř ní. Autorská licence mluví o tom, že tato krajina možná ani nebyla a že v každém případě již zanikla. Avšak vypravěč i dobové černobílé záběry včetně tendenčních komentářů odkazují ke konkrétním historickým událostem spjatým se Slovenskem v průběhu několika desítek let dvacátého století
Některé epizody mají podobu krátké anekdoty (např. hned úvodní černobíle stylizovaný příběh), jiné jsou rozsáhlejší. Děj se odehrává v několika venkovských domech a v jejich okolí nebo v blízkém městečku. Hrdiny jsou prostí lidé; často děti nebo místní figurky. Ráz příběhů je většinou tragikomický a často má bizarní nádech. Atmosférou vyprávění prostupuje nostalgie. Mimořádně precizní práci opět odvedli kameraman Martin Štrba a skladatel Vladimír Godár. - Slovenská akademie filmového a televizního umění přihlásila snímek, uvedený mj. na MFF v Torontu 2000, na Oscara v kategorii cizojazyčných filmů.
Kino MAT

Autor/Zdroj: /Kino AERO

Martin Šulík, nejslavnější a nejlepší slovenský režisér současnosti, držitel dvou Českých lvů za Zahradu, se při přípravě svého nejnovějšího filmu rozešel s dosavadní osvědčenou scenáristickou dvojicí Ondrej Šulaj a Marek Leščák a své síly pro tentokrát spojil se spisovatelem Dušanem Duškem. A ač je na první pohled tato změna zanedbatelná - opět jsme svědky oblíbené Šulíkovy mozaiky neobyčejných událostí obyčejných lidí-, ve skutečnosti je Krajinka přece jenom v lecčems výrazně jiná než předcházející Šulíkova tvorba. Jednak zachycuje události v dosud nejdelším časovém horizontu (od 20. do 70. let) a jednak je způsob nahlížení zbaven filozofické košatosti (a těžké uchopitelnosti běžným divákem) a doslova nabit něžným, ze života odpozorovaným humorem.
Co mají společného například příběhy vojenského rekruta Cyrila (Csongor Kassai), který si na žádostivé vdově Agátě (Vilma Cibulková) vymiluje, stejně jako zbytek roty, jedny z mnoha nebožtíkových hodinek, tuláka Cyrila Polky (Jiří Pecha), jenž je za krádež jitrnic chycen a zavřen do kadibudky, přesto ale před pozemskou spravedlností nakonec uteče díky „božímu" zázraku, neposlušného syna Siberta (Jan Kraus), který dovede být na svoji maminku stejně milý i ošklivý jako ona na něj, resp. Pražandy Marienky (Věra Galatíková), která se po dlouhých letech vrací do rodného kraje a nachází jen mizivou spojnici se svým dětstvím a mládím? Nic, zhola nic. Vlastně přece jen něco - společný kus země. Krajinka je leporelem otisků naší a sousedovy paměti, je to zpráva o drobných událostech, jak je zachovala naše nedokonalá paměť, resp. jak jsme si je z generace na generaci v rodinách předávali jako sice nehmotné, ale ve své ryzosti nejvzácnější rodinné stříbro.
„Historky však netvoří historii," zdůrazňovali častokrát tvůrci. Ano, z filmu se nedozvíme, na jakých základech vznikl společný československý stát, že se za války Slovensko trhlo do samostatného fašisticko-klerikálního státu, co to bylo znárodňování a jak probíhalo atd. atd., nicméně sled tragikomických epizod našeho života jako by byl najednou přesvědčivější a silnější než sebedokonalejší výčet historických faktů. Najednou (jak je ostatně našinec zvyklý) čteme mezi řádky a poznáváme ten hluboce zakořeněný odpor v našich národech k oficiální moci, tu bolestínskou sebelítost, co bychom všechno dokázali, kdybychom mohli, kterou Šulík překrývá (úmyslně či bezděčně?) popisem pověstného středoevropského furiantství najít si skulinku k vlastní seberealizaci, k malému osobnímu vítězství nad mocí a všemocným během dějin.
Krajinka tohoto pozoruhodného efektu dosahuje především tím, že se neokázale, ale přitom velmi intenzívně dotýká bytostné lidské citovosti a elementární mezilidské vzájemnosti. Také proto by se Krajinka mohla stát jedním z divácky nejúspěšnějších Šulíkových filmů Přes mostek humoru si jednak divák mnohem lépe poradí s tradiční Šulíkovou obrazností (výborná kamera Martina Štrby) a fantazijní hravostí (neméně dobrá hudba Vladimíra Godára) a jednak se přes mostek plejády populárních (ale zároveň skvělých) herců mnohem lépe ztotožní i s podivuhodně komplikovanými hrdiny (především herecká kreace Jana Krause a „jeho" příběh jsou nezapomenutelné).
Krajinka se musí každého citově založeného a jen trochu vnímavějšího diváka dotknout něčím ryzím, vnitřním a neuchopitelným, ale o to naléhavěj
ším. V daném kontextu je pak dočista jedno, jaké proměnné si dosadí do Šulíkem načrtnuté rovnice a jestli si vypravěčovo resumé vyloží jako já: Federální Slovensko bylo bezpochyby v lecčems hořké a bolavé, ale rozhodně šťastnější než Slovensko současné. V tomto směru není Šulíkova Krajinka útěkem do minulosti, nýbrž jejím žhavým zpřítomněním tak, jak se to podařilo v poslední době například Janu Hřebejkovi ve filmech Pelíšky a Musíme si pomáhat.
Jaroslav Sedláček Cinema 2001/2/46

Autor/Zdroj: Sedláček Jaroslav/Cinema


Přední slovenský filmař Martin Šulík spolupracoval na scénáři filmu Krajinka se spisovatelem a scenáristou Dušanem Duškem, který tak zastoupil režisérova stálého spoluautora Ondreje Šulaje. Šulíkův tvůrčí tým však jinak zůstal stejný jako v dřívějších filmech a podobná je i poetika díla. Namísto uceleného příběhu předkládají tvůrci sled rozdílně koncipovaných deseti epizod odehrávajících se v různých dobách i v různých ročních obdobích. Název odkazuje k malířskému žánru. Krajinkou je zde míněn idealizovaný obraz krajiny a dějů uvnitř ní. Autorská licence mluví o tom, že tato krajina možná ani nebyla a že v každém případě již zanikla. Avšak vypravěč i dobové černobílé záběry včetně tendenčních komentářů odkazují ke konkrétním historickým událostem spjatým se Slovenskem v průběhu několika desítek let dvacátého století. - Některé epizody mají podobu krátké anekdoty (např. hned úvodní černobíle stylizovaný příběh), jiné jsou rozsáhlejší. Děj se odehrává v několika venkovských domech a v jejich okolí nebo v blízkém městečku. Hrdiny jsou prostí lidé, často děti nebo místní figurky. Ráz příběhů je většinou tragikomický a často má bizarní nádech. Atmosférou vyprávění prostupuje nostalgie. Mimořádně precizní práci opět odvedli kameraman Martin Štrba a skladatel Vladimír Godár. - Slovenská akademie filmového a televizního umění přihlásila snímek, uvedený mj. na MFF v Torontu 2000, na Oscara v kategorii cizojazyčných filmů.
Tomáš Bartošek Filmový přehled 2001/2/9

Autor/Zdroj: Bartošek Tomáš/Filmový přehled