Legenda o "1900"

Úžasně fascinující film, na který už asi v   dnešní době (v televizi) moc nenarazíte, což   je opravdu škoda, protože film stojí za   shlédnutí. Doporučuji všem!

Kdybych jednou náhodou nezapl v noci televizi,   tak ani nevim že tenhle italský film existuje. A   přitom je tento snímek nabitý kvalitami. I   když nikam nepospíchá nabízí mnoho myšlenek   a otázek života. Každý má svůj smysl jiný.   S pravdivou nadsázkou se film pohoupává po   palubě života a smrti. Příznivci tohoto filmu   se dělí na viděli ho a neviděli ho, protože   kdo se na něj odváží koukat toho pohltí. Tim   Roth v životní pozapomenuté roli.

Hrál tak, že i bůh tancoval, když se nikdo nedíval
Film s opravdu zvláštní atmosférou, smutný   až starobyle nostalgický, ale právě to je na   italských filmech tak pěkné. A nejsilnější   stránkou je příběh. Příběh sladěný   každičkou svou součástí a detailem s   harmonií jazzového piana a trbky, které jsou v   tomto kousku hlavními hudebními nástroji,   stejně tak jako dvojice hudebníků, kteří na   ně tak božsky hrají. Je to příběh téměř   neuvěřitelný, a přitom při sledování   působí tak skutečně, tak živě. Chlapec ,   kterého nalezne obyčejný topič na obrovské   komfortní zámořské lodi,jménem tak   zvukomalebným jako je Virginien. Tato loď putuje   z Evropy do Ameriky tam a zpět , stále do kola   brázdí oceán a tolik lidí se na ní přepraví   po celou dobu jejího cestování, po celou dobu   života člověka, který se tu narodil, který tu   vyrůstal, dospíval, až dospěl a nikdy mu však   osud nedopřál na ní i zestárnout, což by pro   totoho citlivého snílka a zároveň geniálního   umělce bylo možná tím nejlepším. I přesto   , že na lodi nezestárl, nikdy z ní ani na   okamžik nevystoupil a přito hrál jako bůh. Na   piano a nenašel se v jeho době nikdo kdo by se   mu mohl rovnat, on nehrál prsty , hrál svou   duší a ty prsty byly jen takovými   prostředníky k tomu , aby mohl vyjádřit to, co   skutečně cítí, co prožívá, co se mu honí   hlavou. Muž který jej nalezl v krabici od   citronů mu dal jméno, Danny Boodman T.D Lemon   1900. Je pravda , že v divadelní hře, bylo i v   českém překladu použito italského výrazu -   Novecento, což mi připadalo příhodnější,   ale i když na umělce volali :"Pane   Devatenáctset" nebylo to špatné.
Komu   učarovala jazzová muzika, kdo dokáže nechat   sama sebe protknout tak neskonale improvizovanými   a silnými melodiemi jakými jazzové dozajista   jsou bude jistě nadšen, neboť prolínání   tého muziky s pocity hlavních hrdinů je tak   těsné, že chvílemi nevíte, kdo vlastně hraje   hlavní úlohu, zda herci nebo jejich skladby,   které v průběhu filmu zaznívají , a jejich   rozechvělé tóny se s lehkostí tak samozřejmou   rozplývají nad piány, saxofony, trubkami i   stoly přítomných hostů. Je to opravdové   souznění hudby, herců a příběhu, který se   propleten se žhavou jazzovou muzikou pomalu   odvíjí v několika liniích, aby nakonec   skončil stejně smutně a tklivě, jako zazněla   trubka pana Maxe, který si na ni přišel   naposledy zahrát. Někomu může tento film   připadat nudný, bez napětí, obyčejný, ale   ten, kdo jen trochu umí hledat v lidských   očích pocity, pro koho je slovo jazz symbolem   temperamentu , hloubky a tajemství, možná i   jisté životní filosofie, určitě bude nadšen.   Není to komedie, není to ani parodie, možná   ani romantika, je těžké zařadit tenhle film do   škatulech žánru, které jsou nám známy, je to   zkrátka příběh člověka, který se na těch   několika stech metrech lodní paluby, na které   prožil celý život , naučil cestovat po celém   světě díky své představivosti a schopnosti   naslouchat ostatním, který viděl mlhu v New   Orleans ve své hlavě desetkrát zřetelněji   než ti , kteří tam skutečně byli,znal celý   svět jen z vyprávění a byl z něho velmi   nadšený, a přesto nedokázal nikdy udělat ten   krok a sejít ze železných schůdků a vkročit   svou nohou na pevnou zem. Proč? na to si   odpověď musí naléz sám každý, kdo se na   film bude dívat, protože ani Novecento - tedy   pan Devatenáct set na ni ve filmu konkrétně   neodpověděl. Byl už tak blízko, a přeci se   nakonec otočil a vrátil se zpět na houpající   se palubu, mezi své čtyři stěny kajuty, ke   svému pianu. Je to příběh o člověku, který   za svůj život, ač žil jen na několika   desítkách čtverečních metrech tolik uměl   naslouchat lidem, tolik uměl snít, že jeho   život byl bohatší než leckterého velkého   cestovatele. A tak vy, kteří se chcete na   chvilku přenést do zvláštní téměř   nepopsatelné nálady obrovské výletní lodi,   plné jazzové muziky, nakouknout malinko do nitra   duše muzikanta, který se naučil hrát na piáno   úplně sám už jako malý chlapec a piano pro   něho bylo vším, určitě si tenhle film   nenechte ujít. Není akční, není rychlý, děj   je spíše zamlžený a propletený , jakoby   zpomalený veškerými hudebními nuancemi, ale   já osobně si myslím, že stojí za shlédnutí.

Životný ROTHov výkon!!!
Skvelý, fenomenálny a fascinujúci film,   určený výhradne pre náročnejšieho diváka.   Strhujúci životopisný príbeh (určite nie   historický film) chlapca, ktorého všetci na   lodi volali podľa roku jeho nájdenia   "1900". Z bezmenného chlapca sa vyvinul   skvelý klavirista, ktorý pokoril viacerých   preslávených a nadaných klavíristov tej doby.   No týto klavíristi si museli s "1900"   zmerať svoje klavírne umenie na lodi, kde žil.   Tento mladý muž, za celý svoj život neopustil   loď na ktorej žil, nevkročil na pevninu, nikdy   ani keď sa loď demoluje...