Les

Minimum dialogů, nádherná černobílá kamera, spirituální modus a úvahy nad otázkami života, smrti, pomoci, oběti a vztahů otce a syna – to vše přináší hraný debut Piotra dumały, režiséra, který se dosud věnoval především animované tvorbě.
Během filmu se prolínají dvě časové roviny. V té z minulosti otec vede syna lesem, přičemž cílem je samotná cesta. V době současnosti zase syn opatruje nemohoucího otce. V každé části má tedy navrch jeden z nich, otázkou je, zda toto lze považovat za skutečnou převahu či se snad s tou­to představou v obou protagonistech mísí pocity oběti a bezmoci. Vztah otce a syna je přinejmen­ším komplikovaný, což divákovi autor prezentuje především pomocí obrazu, explicitně mezi posta­vami nezazní žádný konflikt. To vše je podáno bez jakékoliv známky patosu. Otec i syn připomínají bájné biblické igury abraháma a izáka, spolu
s všudypřítomným duchovnem jakoby vytváří tro­jici, v transcendentálním čase a prostoru spatřu­jeme oheň, vodu, zemi i vzduch. spirituální záži­tek, po kterém se divákovi nechce vrátit na zem.
Třinecké filmové léto 2010

Výtvarník, scenárista, režisér, prozaik a jeden z nejznámějších polských animátorů Piotr Dumała se rozhodl natočit hraný film, do kterého se mu podařilo přenést atmosféru svých snových animací, v nichž hledá odpovědi na nejdůležitější existenciální otázky. Černobílý experiment otevírá animovaná sekvence, která jasně odkazuje na specifický Dumałův rukopis (animuje pomocí sádrových destiček, využívá tak svých zkušeností ze studií sochařství a restaurování kamene na varšavské Akademii výtvarných umění). Odkazů na režisérovu animovanou tvorbu jeho příznivci ve filmu najdou nepochybně více. Snímek tvoří dvě prolínající se roviny. V první dominantní otec vede syna snovým lesem, který jako by ležel mimo čas a prostor. Záběry jsou bez dialogů (podobnost s němým filmem najdeme i v Dumałově animované tvorbě). Diváci jsou svědky putování, jehož cíl je neznámý, a které mnohdy připomíná biblický příběh Abrahama a Izáka. Bohatá symbolika a odkazy na mytologii ponechávají široké pole interpretaci. V druhé, realističtější rovině je otec na sklonku života odkázán na synovu pomoc. Syn starého otce umývá, klade do postele, krmí, prohodí s ním pár slov (dialogy jsou ovšem minimální). Dlouhé a pomalé záběry zblízka nahlížejí na nemohoucí a bezbranné stáří, jsou intimní a naturalistické, nepůsobí však nijak pateticky.
Na kvalitě snímku má rozhodně zásluhu vynikající kamera Adama Sikory, který byl za svou práci v roce 2009 oceněn na mezinárodním filmovém festivalu ve španělské Cuence. Za pozornost stojí i čistý a vynikající zvuk Jacka Hamely a v neposlední řadě herecké výkony obou představitelů hlavních rolí. Na loňském festivalu polských hraných filmů v Gdyni získal Piotr Dumała zvláštní cenu poroty za mimořádnou uměleckou hodnotu snímku.

Tereza Vlachová, 36.LFŠ 2010

Minimalistický černobílý snímek se dotýká základních problémů lidského života: vztahů v rodině, nemoci, smrti, oběti a pomoci. Prolínají se v něm dvě roviny. V první vede stařec svého syna přes les, ve druhé leží upoután na lůžko, odkázán na mladíkovu pomoc. Oba světy se mísí a vykreslují vztah rodiče a dítěte, v němž se mění role ochránce a chráněného. Bezbrannost a nemohoucnost stáří divák sleduje z naturalistické blízkosti. Prostor lesa navazuje na tradiční prostory hledání a osudové cesty, zápletka zároveň navazuje i na biblické postavy Abraháma a Izáka. Ve své jednoduchosti a přímém zobrazení se snímek blíží dokumentu. Snová atmosféra a minimalizované dialogy ale odkazují k archetypálnímu mytickému vyprávění.
Febiofest 2010