Loutky

Těžká romantika po japonsku aneb ujetý   slepenec příhod ze života vyšinutých   nešťastníků, jejichž složky Kitano vyhrabal   ve zdravotních kartách archivu psychiatrické   léčebny někde v Okinawě. Zajímavým se jevil   snad jen příběh oddanosti v podobě donášky   sobotních obědů pro yakuzáckého bosse, který   se zpozdil o celý život, další epizody, i   přes svou tragiku a morbiditu, zely sice   uměleckou, ale emocionální prázdnotou,   stejně, jako nádherná příroda kolem, jejíž   krása ztrácela ve spojení s dějem kouzlo.   Napříště si vychutnám kvetoucí japonskou   třešeň v záběrech National Geographic bez   toho, aby mi tam zacláněli dva mimoňi na   šňůře.

Tři, velmi dobře výtvarně zpracované a   podpořené vynikající kamerou, příběhy   nenaplněné lásky s tragickým koncem.   Sledování filmu ovšem vyžaduje velmi, velmi,   velmi trpělivého diváka. Kitanova obliba v   pomalu plynoucím ději a dlouhých nehybných   záběrů je zde dovedena do krajnosti. Být to o   trochu pomalejší, tak se s filmu stane sled   statických obrazů.