Máme papeže!

Habemus Papam
Na 46. mezinárodním   filmovém festivalu v   Karlových Varech uveden v   sekci Horizonty.
Habemus Papam (= máme   papeže, latinsky, uváděno   vždy při zvolení nového   papeže z centrálního   balkonu baziliky svatého   Petra) byl na festivalu velmi   dobře divácky hodnocen. To   byl také ten hlavní důvod,   proč jsem na něj vyrazil.   Režisér a zároveň   představitel jednoho z   hlavního hrdinů Nanni   Moretti si bravurně dělá   srandu z církve a psychologie   (či psychiatrie? nejsem moc   odborník), ale zároveň nic   nezesměšňuje. Přesto že   se jedná o tak choulostivé   téma, jako je nejistota hlavy   církve, je vše natočeno s   citem, tak aby to nikoho   neurazilo (i když dvě Italky   sedící vedle rozhořčeně   opustili sál poté, co   kardinálové sehrávali   zápas ve volejbale).
Jedná se o drama, které   je pojaté jako komedie a já   osobně jsem se smál celý   film. Srovnám-li s ostatním,   co jsem měl možnost letos ve   Varech vidět, je u mě   Habemus Papam na předních   místech. Navíc se mi líbila   ukázka toho, že i ve   Vatikánu používají   nejnovější a   nejmodernější   zařízení...

A přece se točí!....
"Rouhavá"   myšlenka, že by hlava,   všeobecné organizované   společnosti, mohla   pochybovat??? Neohraný   nápad. Ke všemu skvěle   zrealizovaný. S tak, dojemna   vybroušeným humorem, který   decentně potrhá bránici a   přitom prověří toleranci   "opravdově"   věřících...

Volba papeže. Naposledy jsme   ji mohli sledovat v roce 2005.   Jenže jen z venku, a to   sledováním komínu, až se z   něj poline kouř. Té volbě   se říká konkláve a má   svá pravidla, má své   procesy. Do tohoto prostředí   volby nás přivádí humorně   laděné drama Máme papeže.   Místy působí jako hraný   dokument. Hlavní role   obsadily velké herecké   legendy – Michel Piccoli a   Jerzy Stuhr. Filmaři se díky   realizaci snímku dostali do   míst, kam se běžný   člověk hned tak nedostane.   Církevní hodnostáři jsou   zde zobrazováni jako   obyčejní lidé, majíc své   neduhy, své koníčky a   nálady. Podle pravidel má   papež přijmout své   poslání až na třetí   dotaz, pak si zvolí jméno a   prohlásí se ona slavná   věta: „Annuntio vobis   gaudium magnum. Habemus   Papam!“
Co se stane,   když se ten, kdo je zvolen   papežem, své funkce zalekne   a odmítne ji přijmout? Tak o   tom tento film hlavně je.
Filmaři se zde jednomu   vyhnuli, a to pojmenování   hlavního hrdiny. Pokud jde o   herecké výkony, tak   jednoznačně nejlepší a   nejkouzelnější výkon   předvádí Jerzy Stuhr, co by   vatikánský mluvčí a   tajemník.

Na film jsem se dívala až po   odstoupení papeže Benedikta   XVI. a zvolení jeho nástupce   Františka (oba přitom   považuju i za své papeže) a   z této perspektivy ho také   hodnotím. Benedikt XVI.   "nesestoupil z   kříže", ale spíš   předal kormidlo té obrovské   lodi jménem pozemská   katolická církev svému   nástupci, kterého zvolilo   další konkláve. A opět   nám nezbývalo než čekat na   bílý kouř :-) Film mě   nepobouřil ani zcela   "nezvedl ze židle",   byť je v mnohém   provokativní. Spíš si   myslím, že tenhle druh   humoru i kritiky vlastní   instituce potřebujeme. Není   nad to umět se zasmát sami   sobě, aniž bychom ztratili   vlastní identitu a úctu a   respekt k autoritám. Filmu   nelze upřít ani určitou   část prorockého vidění,   byť vychází zřejmě z   ateistických pozic...

Zajímavé   komentáře: hvezdyn, kmara,   MARi0.

Líbí se mi tradice při   volbě nového papeže, když   věřící čekají na   náměstí na kouř, aby se   dozvěděli, že volba byla   uskutečněna. Příběh   divákovi poskytne zákulisí   volby papežské konkláve a   pohled na rozhodování   jednotlivých kardinálů. Že   se to tentokrát příliš   nevydařilo a nový papež si   chce ujasnit své vzpomínky a   rozmyslet budoucí kroky, je   už něco jiného. To tvoří   vlastní příběh. Čekání   kardinálského sboru je   ozvláštněno partičkami   karet nebo volejbalovým   turnajem mezi jednotlivými   kontinenty. To přináší   humor a příjemnou   atmosféru, stejně jako   postava velitele švýcarské   stráže, který stínuje za   okny postavu papeže. Určitě   zaujme v hlavní roli Michel   Piccoli a jako mluvčí   papeže Jerzy Stuhr.

Rafinovaný film, který to   hraje na obě strany, tedy   přesněji řečeno - doufá v   to ... Moretti své názory   schovává za hravost   kardinálských sukní a   laskavým humorem mlží   kritiku církve, aby si však   zároveň rýpnul do   světských odborníků,   kteří nedokáží pomoct ani   sami sobě. Neokoukaný pohled   do zapovězených míst je   přinejmenším zajímavý,   papežova cesta za přijmutím   odpovědnosti už mnohem   méně, humor je místy   infantilní - z většiny   zúčastněných dělá   pitomce, konec překvapivý a   z hereckých výkonů je   nejlepší ten Jerzy Stuhra,   takže - cholera jasna,   čtyři hvězdy, víc nedám.

Zoufalé přešlapování
Mám rád komorní   dramata,která vypráví o   obyčejném lidství,citech a   jsou okořeněny jemným   humorem.Myslel jsem,že se   podívám na takový v podobě   Máme papeže,ale nebylo tomu   tak.
Snímek   začíná,jak asi 80letý pán   se najednou, pod tíhou   událostí, chová jako   osmileté nerozhodné   dítě,které je občas i   nerudné a tak tomu je   prakticky celý film.A   zatímco ten nerozhodný pán   hledá na vlastní pěst sám   sebe pomocí fádních   divadelních dialogů,jeho   psychoanalytik pořádá   volejbalový turnaj s   nadšenými kardinály a   fandícími jeptiškami.Jak   stupidně jednoduché.
Autor zcela evidentně   neví kudy kam, aby   neurazil,protože se pohybuje   na tenkém ledě zvaný   nejistý papež.Moretti by si   měl vzít příklad z   Královi řeči,jak se dělá   koukatelné drama,okořeněné   lidským humorem a přitom   bytostně důstojné a to na   půdě královského dvora.
Jen role vatikánského   mluvčího nutícího lhát,se   mi líbila a náznak   satiry,kdy Moretti mluví o   Bibli jako o depresivní knize   je také zajímavá,ale žel   naprosto ojedinělá.
A   tak tu máme snímek,který   mohl být velice působivý a   poutavý,ale který byl   zadupán do země   nijakým,fádním dějem o   nerozhodném papeži a   prostinkých hrátkách   kardinálů.