Marie-Octobre

Bez diskuze jeden z nejlepších filmů, co jsem   kdy viděl. I když je to spíš divadelní hra   natočená v jedný místnosti a paralela s   Dvanácti rozhněvanými muži je tady na místě.   Sice mě párkrát napadlo, že dělat takový   drama z jedný smrti patnáct let po válce je   lehce přitažený za vlasy, ale je to   neskutečně gradující konverzační lahůdka s   výbornými výkony, kde velký prostor dostali i   herci, které známe spíš z vedlejších rolí   (Paul Frankeur, Robert Dalban, Noël Roquevert).   Atmosféra houstne, podezření padá postupně na   každého a obhajoby mají povážlivé trhliny. A   nakonec, není to první film z padesátých let,   v němž mi Frantíci úplně rozhodili sandál   dvěma rychle za sebou následujícími pointami.