Masseba

Tohle filmové podobenství je   fakt těžký kalibr, který   podle mého názoru nebyl   zralý pro kina. Umím si   představit, že z nich   odcházela víc než polovina   diváků nespokojená s tím,   co viděli. Někdo naštvaný   z toho, co viděl a někdo   rozpačitý z toho, o čem to   asi vlastně bylo. Protože   jsem odvždycky příznivec   filmových i literárních   podobenství, za sebe musím   říct, že se mi to líbilo,   ale vhodné je to tak pro   klubovou scénu.

Snímek je velmi složitým   stylizovaným filozofickým   podobenstvím. Příběh se   odehrává v neurčitém   čase. Možná před naší   civilizací, možná po   jaderné katastrofě.   Odcizený svět bez morálky a   lidských vztahů.   Náboženství ovládající   trestuhodnou slabost měnící   se v rituály jakoby   inspirovány z dávných   civilizací. Betónový   labyrint jako domov, podivné   veselice a hřích. Hřích   tak těžký, že donutí dva   mladé lidi uniknout do   krajiny kamene a ničeho, aby   se pod vodopádem   křišťálové vody z něho   nakonec smyli. Kdo obrazovou   stylizaci pochopí má   neskutečně navrch. Je to art   či něco jiného? Těžko   odhadnout. Především se   snímek jeví jako určený   pro velmi náročného   diváka, tudíž ne pro   každého. Velmi obdivuhodný   počin.

Je to zdánlivě podivné   společenství jakýchsi   bezcitných bytostí, které   znají jen násilí, sex,   mocenský boj a uctívání   svinské modly. Ale vlastně   se až tak příliš tato   ohavná pakáž neliší od   jakéhokoli běžného   společenství lidí: to   přece také nezná žádné   jiné hodnoty, žádnou jinou   duchovní kulturu než právě   jen takovou, která opět   podporuje jen toto násilí,   sex, mocenský boj a   modlářství. "Kde je v   tom nějaká lidská   duše?" táže se   mladík. Mohu odpovědět   stejně jako vůdce: Já jsem   ji totiž také ještě nikdy   neviděl. A to jsem viděl   mnoho oduševnělého; viděl   jsem například duši skal,   viděl jsem duši káněte,   viděl jsem i duši   blankytného nebe, v němž se   vznáší tento pták, viděl   jsem i duši větru,   povívající jeho perutěmi   -- ale duši člověka? Ne, tu   jsem opravdu ještě neviděl.   A když Nevinnost v bílých   dívčích šatečkách vyvede   ústřední dvojici   potemnělým betonovým   bunkrem konečně na světlo,   příběh musí skončit,   protože najednou stejně   neví, co si počít a co by   se mělo dít dál. Noví Adam   a Eva vkročili znovu do   ráje, ale nevědí, co tam   dělat. Alespoň se tedy spolu   nazí osprchují v   osvěžujícím deštíku --   to je z nouze dobrý začátek   -- ale na(ne)štěstí i konec   filmu. Zajímavý experiment   -- ale moc se nepovedl.

Pokus,
který podle mého náhledu   utrpěl největší ránu sám   sebou. Jednoznačnost skrytá   v hávu mnohoznačnosti,   vyjádřené přemírou   jednoznačnosti. Hm. Úplně   jsem si vzpomněl na útržek   jedné dětské říkanky.   "Oni nejedli, ani nepili,   jenom takhle dělali."

Film, který měl všechny   předpoklady stát se   kultovním, ale přišel v tu   nejméně vhodnou dobu. Film,   který můžete odmítnout,   ale pokud to neuděláte,   může zatnout do vás svoje   drápy. Při jeho premiéře   jsem viděl odcházet   znechucené lidi z kina, ale   taky lidi sedící zmrazeně   ve svých sedadlech a   někteří měli v očích po   jeho skončení i slzy.

Jestli máte chuť vidět   film, při jehož sledování   ubíhá čas pomalejc než na   zubařským křesle, směle do   toho.

Tak tenhle film má určitě   svoji hloubku. Jen škoda, že   natáčený byl před   revolucí a do kin se dostal   až po ní, takže spousta   jinotajů přišla o svůj   význam. Jasně, že pro   dnešního diváka je to nuda.   V každém případě dávám   7/10 za pocit, který film   zanechal.