Michael

Nadějný tvůrce Markus Schleinzer představuje ve svém prvním celovečerním filmu příběh pedofilního úředníka Wolfganga, který ve sklepení svého domu zneužívá desetiletého chlapce Michaela, aniž by o jeho existenci kdokoli věděl. Schleinzer, renomovaný castingový režisér, několikrát spolupracoval s Michaelem Hanekem, jenž proslul vycizelovanou propracovaností svých děl. Něco z jeho chladného stylu vnáší Schleinzer i do Michaela. Snímek tvoří z větší části celky, ukotvené ve statických záběrech, osoby jsou sevřené do středu obrazu, naopak otevřené rámování nechává protagonisty vycházet ze záběru, často jsou komponováni zády ke kameře. V Michaelovi není takřka žádná hudba a dialogy se stejně jako obraz omezují pouze na to nejnutnější. Mdlé barvy i časové rozpětí příběhu od podzimu do zimy posilují odměřenou stylizaci obrazu. Místo naturalistického zobrazení sexuálního zneužívání (srov. s Děti temnoty/Yami no kodomo-tachi, 2008) se tvůrce přiklonil k odtažitému pozorování, v němž je i samotný tělesný akt odsunut mimo obrazové pole. Mnohem větší důraz je kladen na každodenní průběh života v domácnosti; příjezd Wolfganga z práce, hygiena v koupelně, společná večeře s Michaelem u stolu a mytí nádobí, slézání k chlapci po schodech do sklepa - to vše se opakováním mění v rituál všednosti.
Provokativnost vychází z oddramatizování zvoleného námětu, které ale paradoxně dokáže vyvolat výrazné emoční napětí, aniž by bylo třeba vnášet jakékoliv prvoplánové konvence dramatického žánru (srov. rovněž Špičák/ Kynodontas, 2009). Fenomenální gradace v závěru filmu čerpá právě z omezené narace: snímek tlumí jakékoliv subjektivní projevy, které by ukázaly vnitřní pochody postav, naopak vše sledujeme pouze z vnějšího jednání, náš rozsah vědění je přísně fixován na aktéry dění, nic mimo jejich působnost se nám nevyjevuje.
Ve výsledku zvolená zdrženlivost, autentické lokace a bezprostředně podané výkony herců přispívají k dojmu věrohodnosti. Tím, že je jakákoli extravagance kamery redukována na minimum (i rámování je mnohdy suplováno průzory dveří atp.), se navozuje pocit, že aparát není přítomen. Střih v Michaelovi slouží pouze jako nutný nástroj k přechodu od jednoho prostředí ke druhému. Výseč pohledu kamery iluzivně nabízí ono Bazinovo „okno do světa". Avšak zvláště u podobných typů filmů je nutné si uvědomit, jak hravě dokážou manipulovat s diváckým vnímáním toho, co je přirozené. Film se vyjadřuje skrze striktně stanovená pravidla, z nichž nevybočuje; takový postup vyžaduje přesně připravené rozplánování dílčích záběrů a celé osy příběhu, aby se dosáhlo kýžené stylizace projevu. V lecčem tak dokáže být manipulativní, jako například při využití neviditelně podaného split screenu u Wolfgangova svlékání při večeři s dětským představitelem.
Jiří Blažek, Letní filmová škola 2012

Jeden z dvacítky soutěžních snímků nedávno skončeného canneského festivalu přibližuje posledních pět měsíců nedobrovolného soužití desetiletého Wolfganga a pětatřicetiletého Michaela. Podle vlastních slov získal renomovaný castingový režisér Markus Schleinzer potřebnou sebedůvěru k natočení režijního debutu po skončení práce na Bílé stuze Michaela Hanekeho. Právě obsazení desetiletého chlapce a jeho herecká průprava představují jeden z důležitých elementů mimořádně znepokojivého filmu, popisujícího bez emocí a sentimentu každodenní život mladého muže, který předstírá rodinnou a zároveň partnerskou idylu s chlapcem proti jeho vůli. Schleinzer zaměřil svou pozornost především na titulní postavu, spořádaného zaměstnance pojišťovací společnosti, který ve snaze zastřít páchaný zločin pečlivě dodržuje znaky normálního života. Převážně statické záběry chladné, nezúčastněné kamery nesdělují víc, než je nutné k pochopení toho, co se děje. Zdrženlivost, jež přispívá k věrohodnosti a o to větší působivosti filmu, vládne též vynikajícím hereckým výkonům centrální dvojice.
MFF Karlovy Vary 2011