Milkování

"Milkování". Kdo by tenkrát neznal ta bledá děvčátka,denně pospíchající do kanceláří, škol a bůhví kam ještě. Už jen název tohoto filmu musel tenkrát na ně působit magickou přitažlivostí. Ať jen jdou tato roztomilá stvoření na filmové představení. Jistě toho tenkrát nelitovala. Vše v tomto tragickém příběhu hříšného flirtu a nesmírné, bolestné lásky, v němž srdce se chce přímo rozkočit, zpívá, směje se, pláče - vše je proto aby jej uneslo, rozechvělo, dojalo.

Jeho hrdinové - ti osudní - jsou bohatí a rafinovaní, bohatí tak, jak se s nimi tehdy mohli diváci bohužel setkat jen v kině, v divadle nebo v románech. Jsou hodní, čistí a bezelstní - ti hodní - jak jsou také vzácní v životě, jejich city jsou nevěrohodně přehnané, životy zmítané, bouřlivé a konce tragické. Nedalo se říci, že "Milkování" bylo určeno výhradně pro vkus a záliby melancholických dívek. Ne, to rozhodně ne. Film měl několik vskutku tragických scén, nepopiratelného účinku, které uspokojily i nejnáročnější.

Bylo jisté, že především divačky sledovaly z uskostnou pozorností neskrývaným pohnutím všechny fáze dramatu. Neskrývaly před těmi takřka pětaosmdesáti lety rozhořčení nad špatností koketní ženy velkoprůmyslníka Valtera a jaty soustrastí s osudem čisté a naivní Christiny jistě zaplakaly nad jejim smutným osudem. Proč by ne? Lehkovážný poměr studenta Lobheimera se svůdnou a zhýčkanou Doris, vrcholící osudně, když zůstal marný pokus vyprostit ho z osidel proradné ženy.

Důvěřivá, tichá a oddaná Christina - je červenou nití tohoto dramatu lidských srdcí, jehož se kdysi zmocnilo Schnitzlerovo pero. Drama je jednoduché, ale ve scéně Lobheimerova souboje s průmyslníkem Veltenem, vlastně jen ve filmu mistrně naznačeném a v tragické scéně bezmezného Christnina zoufalství která v bytě svého miláčka setkává se místo s jeho úsměvem s jeho ověnčenou rakví, nabírá nepopiratelné velikost. Poněkud všedněji melancholická byla závěrečná scéna sebevraždy ubohé Christiny, která za hudby svého starého otce, jsa zachvácena strašlivým, ale nejasným tušením, umírá, když si uvědomila, že nemůže žít bez toho, který probudil její sny. Vivian Gibsonová byla elegantní a žádoucí Doris a její koketnost byla panovačná a rafinovaná.

Evelyn Holtová však přinesla postavě Christiny tolik jemnosti, dívčího půvabu a opravdovosti, že byla bezesporu příjemným objevem tohoto filmu, snad někde připomínající divadelní jeviště, pro něž byl příběh určen, ale rozhodně i četných a příjemných předností, které ho stavěly vysoko nad běžnou úroveň sentimentálních kýčů.