Obsah filmu Mlčení Marie Zvoníkové
Jistá nedotaženost, ilustrativnost bývá, žel, zbytečně často charakteristickým rysem televizních přepisů literárních děl. Kritika už si také našla odpovídající výrazy — nakročení, ne zcela využitá možnost apod. Ne, nechci ironizovat poctivou snahu převést na televizní obrazovku hodnoty, které by jinak mnohým příliš věrným televizním divákům zůstaly dozajista utajeny. Jde mi o to, že řada adaptací opravdu budí dojem pouhého více nebo méně provedeného převyprávění. Jakoby se tvůrci takových inscenací bezděčně vzdávali možnosti vytvořit i při zachování původních myšlenek novými prostředky (které spisovatel pochopitelně nemá k dispozici)...
Hru napsala podle novely Otakara Chaloupky Miroslava Valová a zároveň si přepis sama režírovala. Rovnou dodávám, že tentokrát bylo spojení scenáristky a režisérky v jedné osobě zřejmě krokem šťastným, domnívám se, že prospělo ucelenému tvaru inscenace. Ale připomeňme si ještě trochu hru, její navenek nebohatý děj. Osamělé venkovské ženě se jen na pár minut ukáže doslova z nebe spadlý syn, který před počátkem nacistické okupace opustil vlast jako spousta jiných, aby se vrátil se zbraní v ruce. Pro Marii Zvoníkovou je ta chvilka okamžikem opravdového, nevýslovného štěstí. Ale je válka, gestapo číhá a nezapomíná trpělivě chystat oprátku... Ve své bezbrannosti nachází Marie Zvoníková jediné východisko – vlastní definitivní mlčení.
Miroslava Valová bez nadsázky hluboce porozuměla předloze. To byl nepochybně první splněný důležitý předpoklad úspěchu její vlastní práce. A prostředky, jež zvolila? Vsadila na střídmost, na úspornost výrazu — zkratka, náznak, napovězení, namísto mnoha slov jen výmluvné gesto, pohled. Někde tady objevila ten správný klíč k dramatickému ztvárnění novely. Výrazně jí pomáhala kamera, připomeňme, že Chaloupkův text je vlastně postaven na líčení vnitřního světa Marie Zvoníkové a vystačí s nemnoha rekvizitami. Vladimír Opletal snímal poeticky střídmě, spíše metaforickým výběrem dokázal soustředit pozornost na důležité detaily, přitom klidnou, statickou polohou evokoval bez ztráty dramatického napětí dusné ovzduší okupace a podílel se tak na vytvoření jednoho z pilířů inscenace — portrétu doby.
Co však stojí především za vyzdvižení vlastně i v širším kontextu současné televizní tvorby, to byly herecké výkony. Věra Kubánková v titulní roli sugestivně zvládla portrét prosté venkovské ženy, její myšlenkový svět, hodnoty, lásku k hrdinskému synovi i k tomu druhému. Stejně však ostatní herci: Viktor Preiss, Hana Kofránková, Ilja Prachař, Ferdinand Krůta a další předvedli sílu neokázalého herectví, citlivý přístup opravdu pozoruhodný. K celkovému vyznění baladického příběhu přispělo také využití vypravěčského, vlastně napolovic i vnitřního monologu v podání Pavla Soukupa. Myšlence díla byla dána možnost působivého vyznění. Krutá osamělost končící s absolutní nevyvratitelností nevyústila (stejně jako v předloze) v existenciální pesimismus, ale právě naopak. Jako naléhavé poselství to byla v konečném výsledku víra ve vítězství práva a lidskosti. Marie Zvoníková Věry Kubánkové zároveň ztělesňovala i postavení obyčejného člověka, jeho možnosti ovlivnit velké dějinné události. Je snad už navíc, když dodám, že v tomto smyslu vyzněla inscenace také naprosto jednoznačně ve prospěch lidu jako aktivního činitele.
Jistě, látka sama si přístup režie i herců svým způsobem a do jisté míry diktovala. Ale připomínám onu úvahu uvedenou na začátku. V tomto případě totiž rozhodně nešlo o jen dílem vyvedenou snahu, ale o dílo veskrze zdařilé. Vždyť z drobných pih na kráse stojí za zmínku snad jen chronická a obáváme se, že jen stěží vyléčitelná rekvizitářská choroba — až třpytivě nová vědra na vodu, nádobí takřka zánovní poněkud rušily jinak věrohodné záběry. K samotné inscenaci už vlastně nemám další připomínky, obhájila se sama dostatečně. Dovolím si však na závěr ještě jednu malou doušku obecnějšího rázu. Miroslava Valová svým přepisem Chaloupkova Mlčení mne — a myslím si, že i většinu televizních diváků, kteří hru viděli — utvrdila v tom, že máme nejen nárok, nýbrž povinnost stavět televizní tvorbě vysokou laťku. Protože obrazovka není jen informátorem, ale dostatečně vybaveným prostředníkem, který je schopen nabídnout vlastní výrazné i mistrovské umělecké hodnoty.
PAVELKA, Zdenko. Příklad televizního přepisu. Scéna. 1985 [17. červen], roč. 10, č. 11, s. 5. [upraveno] < Zobrazit méně
zobrazit všechny obsahy (1)
TIP: Nastavení pořadí obsazení si můžete nastavit
zde >>
Nejnovější komentáře k filmu
Bez komentáře :-).
Přidat komentář jako první.
