Moderato cantabile

Děj milostného a tak trochu i tajemného   příběhu je jednoduchý, avšak velmi pevný v   základech. Pronesené dialogy vyznívají takřka   jako verše a romantickou atmosféru společně s   nádherným soundtrackem velice vynáší. Jeanne   Moreau a Jean-Paul Belmondo vytvořili dvojici, na   kterou je radost se dívat. Příběh je   skutečně jako báseň mající jedno pojítko a   tím je kavárna, kde se stane tragédie z lásky.   Anne a Chauvin se tam seznámí. Kupodivu je to i   místo, kde Anne Chauvina vždy najde. Plamínek   lásky zažehne a je otázkou, jestli to tam, kde   to všechno začalo, zase také skončí. A   hlavně jak. Vše co je ukázáno má nějaký   smysl a symboliku, k čemuž je nutný potřebný   kontext k jejich uchopení. Motorový člun   procházející otevřeným oknem v úvodní   scéně je interpretován jako symbol svobody.   Magnólie v některých scénách představují   sexualitu Anny a když v jedné zavře okna,   signalizuje to její neschopnost sexualitu   zvládnout. A nebo víno, které Anna pije. To jí   pomáhá zapomenout na sociální zátěž, kterou   drží a symbolicky tak popisuje její odloučení   od takového břemene. A jsou tu mnohé další.   Snímek podle knižní předlohy Marguerite Duras   je krásným přepisem a velice láká si onu   knihu přečíst. Snímek se už stal poněkud   zapomenutým a je to škoda. Jako ukázka, jak se   takovéto filmy mají dělat, je velice   příkladná.

Příběh bohaté paničky, která se zamiluje do   nezaměstnaného dělníka je chvílemi až nudný   a nehrát zde mí dva oblíbenci, šel bych asi s   hodnocením níže.

Na můj vkus to bylo trochu moc ponuré, moc   umělecké. Přesto to mělo nádhernou kameru a   určitě je přínosné připomenout si Belmonda i   trochu jinak než ve zbytečně často   připomínaných komediích. Nejvíc mě ale asi   bavila hudba. Jak jsem ovšem zjistil, ta byla   složená už asi 150 let před tímhle filmem.