Moje matka

Patrně jen válka píše příběhy, které by se   za normálního běhu života těžko   přihodily... mezi nimi má své místo i tahle   dvoumatková záležitost, ze které si malý Eera   odnáší celoživotní dilema - která z nich   byla ta pravá? Ačkoli se bez krabice s   kapesníky dá jen těžko obejít,   plnohodnotnému ponoru brání nešikovná skladba   časových přeskoků, která nechává emoce   vyprchat dřív, než mohou plně zasáhnout.

Moje matka patří k filmům, na něž se hned tak   nezapomene. Není tomu tak jen díky zajímavému   námětu, ale především díky neuvěřitelně   silným emocím, jež vyvolá. Jdou až na dřeň   a dotýkají se toho nejzákladnějšího, co je   blízké téměř každému z nás - rodiny,   domova, pocitu bezpečí, lásky... Jazyková   bariéra v hledání cesty Eera ke švédké matce   se ukázala jako drobnost ve srovnání s   pozdějším odhalením smutné rodinné historie   a pochopením...
Důležité je i zmínit   výborné herecké ztvárnění švédských   rodičů, Maria a Michaelem k sobě přesně   padli, stejně tak Esko a Aino-Maija   ztvárňující dospělého Eera a jeho staré   matky.

Lyrický a krutý film, který hned na několika   místech silně dojímá. Tklivá hudba, krásné   prostředí a výborně vykreslené a zahrané   postavy unášejí příběh správným   směrem.
Film není ani tak o tom, co se stalo,   ale co ona událost udělala s lidmi, které   postavila do nejtěžších situací a životních   rozhodnutí. Prolínání retrospektivní roviny   se vzpomínkami na minulost a současností též   dodávají filmu zajímavý ráz. K maximálnímu   prožitku tak chybělo jen málo. Měla jsem touhu   se více seznámit i s vedlejšími postavami –   nejen s malým chlapcem. Vedlejší postavy jsou   taktéž výborně nastíněné, ale na hlubší   sondu do jejich utrápené duše těch 110 minut   příliš nestačilo.