Na dva západy

Klasika francouzské   detektivky tzv. nové vlny   polemizující mezi uměním,   literárním pojetím a snad i   kapkou noir. Velký dům s   rodinou, kde to funguje   poněkud ledabyle, a kde jsou   vzájemné vztahy na pomezí   skromnosti, nenávisti,   rodinných a majetkových   záležitostí. A v takovém   prostředí dojde k vraždě.   Dramatický příběh je velmi   dobře natočený a hereckými   protagonisty zahraný.   Charaktery postav jsou ve své   podstatě dobře vyobrazeny a   jisté divadelní   rozpoložení dialogů a   herectví tomu dodává na   atraktivitě. Zní to divně,   ale vražedná scéna je to   nejlepší, co tu je k   vidění. Příběh se musí   velmi pečlivě sledovat k   pořádnému uchopení   dějové linky. Polemizuje se,   že se tímto filmem dokonce   inspiroval i samotný Alfred   Hitchcock, ale těžko   posoudit. Snímek je kromě   scénáře a pojetí   zohledněn i po obrazové   stránce. Na každičký   detail byl brán ohled a tak   je každičké filmové   okénko skutečně jako   obrázek. Nejen strukturou   barev, ale i využitím   prostoru. Film je dnes už   spíše pro náročného   diváka, takže neosloví   leckoho a upřímně, je to   škoda.

Titulky uvádějí herce v   pořadí, kterému ne zcela   rozumím. Snad že Antonella   Lualdi byla hostem z Itálie,   tak jí připadlo první   místo (Belmondo až na   šestém místě? Asi ještě   málo hvězda, přitom hrál   docela velkou roli). Ostatně   úkolem Antonelly Lualdi bylo   být především krásná,   což jako ano. Všechny tři   holčičky (kromě Antonelly   Bernadette Lafont a Jeanne   Valérie) se celkem snaží,   ovšem suverénně je válcuje   o generaci starší   předválečná hvězda   Madeleine Robinson, šarmem,   výkonem, nejednoznačným   vyzněním postavy. Belmondo   již tady naznačuje své   pozdější role rozšafných   hejsků (ovšem je dost   napotlamě, jako všichni   ostatní). Atmosféra ano,   zajímavé rozmístění   postav na šachovnici   psychologického dramatu taky   ano, dějově ale docela nuda.   Jedno z přelomových děl   francouzské nové vlny?   Možná tehdy, dnes průměr.