Na dva západy

Klasika francouzské detektivky tzv. nové vlny   polemizující mezi uměním, literárním   pojetím a snad i kapkou noir. Velký dům s   rodinou, kde to funguje poněkud ledabyle, a kde   jsou vzájemné vztahy na pomezí skromnosti,   nenávisti, rodinných a majetkových   záležitostí. A v takovém prostředí dojde k   vraždě. Dramatický příběh je velmi dobře   natočený a hereckými protagonisty zahraný.   Charaktery postav jsou ve své podstatě dobře   vyobrazeny a jisté divadelní rozpoložení   dialogů a herectví tomu dodává na   atraktivitě. Zní to divně, ale vražedná   scéna je to nejlepší, co tu je k vidění.   Příběh se musí velmi pečlivě sledovat k   pořádnému uchopení dějové linky. Polemizuje   se, že se tímto filmem dokonce inspiroval i   samotný Alfred Hitchcock, ale těžko posoudit.   Snímek je kromě scénáře a pojetí zohledněn   i po obrazové stránce. Na každičký detail byl   brán ohled a tak je každičké filmové okénko   skutečně jako obrázek. Nejen strukturou barev,   ale i využitím prostoru. Film je dnes už   spíše pro náročného diváka, takže neosloví   leckoho a upřímně, je to škoda.

Titulky uvádějí herce v pořadí, kterému ne   zcela rozumím. Snad že Antonella Lualdi byla   hostem z Itálie, tak jí připadlo první místo   (Belmondo až na šestém místě? Asi ještě   málo hvězda, přitom hrál docela velkou roli).   Ostatně úkolem Antonelly Lualdi bylo být   především krásná, což jako ano. Všechny   tři holčičky (kromě Antonelly Bernadette   Lafont a Jeanne Valérie) se celkem snaží,   ovšem suverénně je válcuje o generaci starší   předválečná hvězda Madeleine Robinson,   šarmem, výkonem, nejednoznačným vyzněním   postavy. Belmondo již tady naznačuje své   pozdější role rozšafných hejsků (ovšem je   dost napotlamě, jako všichni ostatní).   Atmosféra ano, zajímavé rozmístění postav na   šachovnici psychologického dramatu taky ano,   dějově ale docela nuda. Jedno z přelomových   děl francouzské nové vlny? Možná tehdy, dnes   průměr.