Na Svatém Kopečku

Snímek začíná a končí záběrem na   premonstrátský klášter s bazilikou   Navštívení Panny Marie, aby bylo místu   učiněno zadost pro připomenutí, o jaký Svatý   kopeček se vlastně jedná. Je vzdálen asi sedm   kilometrů od Olomouce a místní na ono místo   mohou být náležitě hrdí. Příběh   odehrávající se v obci Svatý Kopeček, se nese   ve skromnosti, a s náležitým humorem, jenž se   ten nejčastější opakuje v rámci návaznosti   dialogu během střihu z jedné scény do druhé.   Svůj humor má svými poznámkami ke všemu   hlavně Jindřich Plachta. Jaroslav Vojta v roli   zásadového statkáře však vyniká asi   nejvíce. Děj příběhu by se dal popsat jedinou   větou. Cesty lásky jsou nevyzpytatelné. Motiv o   úmyslné záměně se používal hodně často v   bláznivých komedií, ale tady se to drží   hodně na uzdě. velmi brzké odhalení už mluví   samo za sebe. Úsměvných scének a situací je   dost na to, aby se divák pobavil a aby mu to   přineslo příjemný filmový zážitek. K tomu   něco málo moravských lidových písniček a to   v krojích i bez nich. Tuto filmovou klasiku   jistě nejvíce oceňují obyvatelé Olomouce, a   to už kvůli své historické hodnotě   zaznamenaných poutních míst.

No, ječení je ve filmu požehnaně, zpočátku   na tři věty pět minut ječení. Naštěstí   jsou to mé oblíbené, moravské, ale to podání   není tedy nic moc. Nechci napsat, že to bylo   skoro otřesné. Nastavovaná kaše matkou,   lázněmi, a kdoví čím ještě nemohla být pro   příběh přínosem. V každém případě jsem   se asi dva krát zasmál, a viděl do konce bez   přejíždění, takže za dvacet kousků.

Nepovedená veselohra nekonečně nastavovaná do   požadované délky pro celovečerní film mnoha   hluchými nudnými scénkami, aby konečně po   půldruhé hodině doklopýtala přece jen k   dlouho všelijak odkládané, leč nevyhnutelné a   očekávané svatbě. Nevěsta Heda trucovala   kvůli alespoň nějaké dějové zápletce asi   půl minutky. Její duševní přerod byl tak   rychlý, jako šestatřicetihodinový přerod   Shakespearova Othella, jímž proto francouzský   spisovatel Stendhal pohrdal. Co by asi řekl o   chvilkovém přerodu mladé Hedičky? V jednom   záběru bylo zívání herce Peška, který   představoval pana Voříška, básníka a   majitele konfekce, skládajícího své   konfekční verše, tak neodolatelně opravdové,   až bylo nakažlivé, načež jsem začal zívat   také. Konec přišel jako vysvobození.