Je krátce po vzniku Československé republiky, ale obyvatelé chudé příhraniční vesničky pod Tatrami mají jiné než státotvorné starosti. Bývalý voják Marek Orban chce pro všechny sousedy získat peníze na odjezd za lepším životem do Ameriky, a proto s partou kamarádů pašuje koně z Polska. Dosud ho nikdo při činu nechytil. Pohraničníci jsou bezmocní. Proto přijíždí z Prahy velitel finanční stráže Halva se svými muži. Tak jako Orban a jeho kamarádi, i Halvovi lidé mají za sebou válku a jsou vycvičení k boji. Vůdci obou skupin se však teď ocitli proti sobě. I když se vzájemně respektují, jsou stejně sveřepí a odhodlaní neustoupit ani o krůček. A oba jsou dobře ozbrojení. Jejich konflikt, i když si to ani jeden nepřeje, tudíž od počátku spěje k násilnému konci.
Slovensko-český koprodukční film natočil zkušený režisér
Martin Hollý vzápětí po svém (rovněž koprodukčním) opusu
Signum laudis (1980). Film vznikl podle scénáře
Tibora Vichty, jenž díky svým znalostem prostředí adaptoval původní scénář českých autorů
Víta Olmera a
Marty Kadlečíkové. Film tedy respektuje historické reálie, avšak je zároveň dobrodružnou podívanou, která má díky svým řemeslným kvalitám působivost i po více než čtvrtstoletí od svého vzniku.
Film respektuje historické reálie, je však zároveň dobrodružnou podívanou. Je krátce po vzniku Československé republiky, ale obyvatelé chudé příhraniční vesničky pod Tatrami mají jiné starosti. Bývalý voják Marek Orban chce pro všechny sousedy získat peníze na odjezd za lepším životem do Ameriky, a proto s partou kamarádů pašuje koně z Polska. Dosud ho nikdo při činu nechytili. Pohraničníci jsou bezmocní. proto odjíždí z Prahy velitel finanční stráže Halva se svými muži. tak jako Orban a jeho kamarádi, i Halvovi lidé mají za sebou válku a jsou vycvičení k boji.
Režisér
Martin Hollý oslavil před nedávnem padesátku. Když se ohlédneme za jeho minulým zvlášť plodným tvůrčím desetiletím, najdeme tam řadu filmů:
Medenou vežu (1970) a
Orlie pierko, jež vzniklo o rok později,
Hriech Kataríny Padychovej (1973),
Kto odchádza v daždi (1974),
Horúčku (1975),
Súkromnou vojnu (1977) a
Smrť šitou na mieru (získala cenu Čs. filmu na XVII. festivalu českých a slovenských filmů v Košicích). A v docela čerstvém povědomí máme ještě výtečný snímek
Signum laudis, který si odnesl z XXII. MFF v Karlových Varech v roce 1980 po zásluze zvláštní cenu poroty, a už je tu další Hollého pozoruhodný film — NOČNÍ JEZDCI. Dá se tedy bez nadsázky říci, že i ten poslední roční schůdek do padesátin byl pro jeho tvorbu schůdkem úspěšným.
První verze Nočních jezdců, ještě v podobě filmové povídky
Víta Olmera a
Marty Kadlečíkové, existuje už hezkou řádku let. Na definitivní podobě scénáře pro film se však podílel nakonec ještě třetí tvůrce:
Tibor Vichta. A všichni společně nabídli žánr, který by mohl být klidně označen jako eastern, jenže — a k tomu se ještě vrátíme — v mnoha punktech se jednoznačným žánrovým měřítkům přece jenom tento snímek vymyká. Předloha filmu vychází ze skutečné situace na slovensko-polském pomezí těsně po první světové válce. Horalé houfně opouštěli chudý kraj, a odjížděli za vidinou země zaslíbené do Ameriky. A stěhovaly se celé vesnice... Do jedné z nich nás Noční jezdci zavedou. Za chlebem do ciziny se chystají všichni — staří, mladí i farář. Jenže na cestu chybějí peníze, a tak přichází ke slovu osvědčená možnost — totiž vydělat pašováním koní z Polska. Na hranicích se však objeví noví čeští financi, jejichž jednotku vede Halva, velitel ostrý jako břitva. A ta břitva křesne o kámen, až lítají jiskry, protože ani chlapci z dědiny nejsou žádné měkoty...
Zdánlivě ryze dobrodružný příběh o boji udatných celníků s podšitými pašeráky však nabývá dalších poloh. Nechybí v něm sice onen zákonitý a patřičně tvrdý střet mezi hlavami obou protistojících stran, nechybějí úskoky i výstřely. Jenže proti tradičnímu westernovskému schématu tu proti sobě nebojují na jedné straně ztělesnění představitelé zla, a ochránci dobra a spravedlnosti na straně druhé. Dramatický lom je v Nočních jezdcích mnohem komplikovanější. Vždyť i když chápeme poctivého a neoblomného velitele Hlavy (
Radoslav Brzobohatý dostal roli takříkajíc „na tělo“, a zhostil se jí vskutku s jistotou), jenž bere svou služební povinnost vážně a doslova jako věc osobní cti, přece jenom cítíme, že v hloubi duše o pořádcích panujících v „novém státě“ začíná pochybovat, a že náhle vedle práva podepřeného zákony tehdejší republiky stojí najednou právo jiné — právo horalů na lidskou existenci, na existenci důstojnou člověka. A i když cesta do Ameriky je spíš efemérní nadějí než jistým způsobem, jak této důstojné existence dosíci, všechno, co stojí jejímu uskutečnění v cestě, cítí horalé jako bezpráví. Proti právu úřednickému stojí právo sociální, byť prosazované proti zákonům a zacílené jinak, než aby mohlo přinést řešení perspektivní. Proti financům ztělesňujícím stát stojí dědinští chlapci vedení Markem Orbanem (
Michal Dočolomanský). Hořce paradoxní a průměrně historicky vzdělanému diváku možná málo jasné vyústění této pohraniční „války“ svou tragikou jen dál podtrhuje specifiku žánru, k němuž se Noční jezdci řadí. Sociální podtext nabývá svým účinkem převahy nad složkou dobrodružnou a závěrečným otazníkem jako by předjímá všechny další neveselé momenty, které se budou jako neoddělitelný důsledek kapitalismu promítat do života prostých lidí v buržoazní republice.
Podoba, kterou režisér
Hollý a kameraman
František Uldrich dali tomuto zatím poslednímu snímku z česko-slovenské produkce (zkušenosti z filmu
Signum laudis jen znovu potvrdily, že tato spolupráce mezi Barrandovem a Kolibou jde československé kinematografii k duhu a že při zralé volbě námětu přináší výrazná díla, čehož dalším dokladem jsou ostatně i Noční jezdci), zasluhuje ocenění: film se silnou dramatičností a vysokou akčností (upozorněme mj. na bezesporu obtížné záběry s koňmi) nezůstal jednostrunný ani výrazově. Bez falešného „folkloristického“ pohledu se v něm rovněž podařilo (také za přispění kostyméra
Milana Čorby) zachytit atmosféru života slovenské horské dědinky té doby, podařilo se bez laciné a neústrojné lyrizace zachytit krásu tatranské přírody, jež pro celý příběh vytváří rámec drsný i líbezný zároveň. Herecké party byly obsazeny šťastnou rukou, a tak celek — včetně hudební složky — lze označit za obohacení naší letošní filmové tvorby. Obohacení o to milejší, že Noční jezdci v sobě spojují přednosti divácky široce atraktivního filmu a myšlenkově silného díla. A tak věřme, že příznivci dobrého kina na sebe nenechají dlouho čekat.
KAZDA, Lubomír.
Jezdci beznaděje. Scéna. 1981, roč. 6, č. 20, s. 5. [upraveno]
Pašerácká historie ze slovensko-polského pohraničí v roce 1919, kdy mladá republika začínala uplatňovat na Slovensku svou autoritu - ovšem ne vždy nejšťastnějším způsobem. Dějovým podkladem je tragicky končící střetnutí mezi velitelem pohraniční stráže Halvou a odvážným vůdcem pašeráků koní Markem Orbanem s paradoxní pointou: smrt pěti lidí byla zcela zbytečná.
Autor/Zdroj: /Popis
Dobrodružná dráma o pašovaní koní na slovensko-po'lskom pohraničí krátko po prvej svetovej vojne. Proti sebe stoja dve silné osobnosti - vodca pašerákov koní Orban a velitel' pohraničnej stráže Halva. Každý z nich háji vlastné záujmy a ich vzájomné stretnutir končí zbytočnou smrťou piatich l'udí.
Renáta Šmatláková Katalóg slovenských celovečerných filmov
Autor/Zdroj: Šmatláková Renáta/Katalóg slovenských celovečerných filmov
