Nostalgie

Těžký snímek, ke kterému si musí každý   divák vytvořit vlastní vztah a najít svou   cestu. Tak jako u většiny Tarkovských snímků.   I tady se děj vleče pomalu, ale díky   nádherným kamerovým kompozicím doslova   fascinuje a hypnotizuje. Bez hudby a bez   nějakého zbytečného vysvětlování.   Přebíhání z barevných částí do   černobílých má vyloženě onu magickou,   melancholickou a nostalgickou atmosféru, kdy se   hlavní hrdina vrací tam, kde mu bylo nejlépe.   Závěrečný přechod bazénu svaté Kateřiny se   svíčkou a následný poslední záběr má   úplně mystickou auru a poetiku. Je to opravdu   zvláštní kus, ale přijít mu na chuť   vyžaduje obrovskou trpělivost.

Ciste duchovna zalezitost. Tarkovsky tu posobi len   ako medium, cez ktore sa nam niekto prihovara. O   com je vlastne tento film? O nas. O nasom hladani   zmyslu zivota. Hlavny hrdina sa tula po svete,   hlada sam seba, hlada dovod preco zit a caka na   skutok, ktory musi vykonat. Tym skutkom je   prenesenie sviecky cez bazen svatej Katariny.... A   ako povedal Stalker, hlavne VERIT

Jsem na sebe pyšná, vydržela jsem celé dvě   hodiny, pět minut a třicetpět sekund mého   prvního setkání s Tarkovským a troufám si   tvrdit, že i posledního.
Z filmu vyzařuje   klid, který plíživě nahrazuje   neidentifikovatelná forma šílenství,   dosahující až hypnotického účinku na   diváka, který přichází o svobodnou vůli a   není schopen vypnout přístroj, který na něj   působí silou statické kamery, věčného   přítmí a protisvětla, naaranžovaných   kompozic, mlhou, provazovým lijákem, plynoucí   vodou, slovy, zhmotnělými zvuky dějů a psího   dechu v polomrtvém lázeňském městě, kde se   stopařům cizích vzpomínek nevyplatí ani   sundat si kabát ... Nepochopené menu,   nestrávené sousto a neukojený hlad.

Žádný divák plně nepochopí Tarkovského.   Jeho tvorba je tak subjektivní a přesto dokáže   na člověka hluboce zapůsobit. Jak živly (voda,   oheň, země, vzduch), barvy, zvuky, zpomalené   záběry kamery na zcela obyčejné věci...   Mistrovské dílo.

... „Poezie se nedá přeložit.“ Stejně jako   nelze pochopit i třeba obyčejný vtip,   nepatří-li člověk sám k zemi (kultuře) ve   které vznikl... „Co je třeba udělat, aby se   dospělo k porozumění?“ Vždyť kontakt se   navazuje docela snadno.
Určitě jsem   nedokázala zcela pochopit a docenit tenhle   krásný a zároveň smutný, poetický film. Ale   už kvůli závěru se svíčkou, se na něj   podívám znovu. Přenese-li se zapálená   svíčka přes bazén svaté Kateřiny, stane se   zázrak ...

Tarkovského poezie a představivost dělá film   ne zcela pochopitelným už jen proto, že se   jedná o skutečně subjektivní práci. To je   hlavní věc, která mě na jeho filmech   přitahuje. Mnohokrát jsem byl během filmu   přesvědčen, že vím kam bude dál směřovat,   pokaždé to bylo jinak.
Doporučuji.