O čem sní ženy [Video]

Úvodní text

Jako dítě jsem chtěla být kluk. Tušila jsem, že dobývat svět je výsadním právem mužů, zatímco pro mě je přichystán úděl mé mámy – úřad, domácnost, děti. Furt dokola.Tehdy jsem ještě nevěděla, že jednou budu filmovou režisérkou, které se zachce sdělit světu něco z existenciální zkušenosti „druhého pohlaví“. Když se mi v pětatřiceti letech narodilo druhé dítě, poznala jsem Zuzanu a Ilonu. Zásadně změnily mé dosavadní pojímání sebe sama, učily mě sebevědomí, které samy do té doby těžko nabývaly. Obě byly ženami v domácnosti, obě přespolní, Zuzana ze středočeské samoty, Ilona ze západního Německa. Teprve tehdy jsem skutečně přijala své ženství. Deset let našich soustředěných láskyplných rozhovorů bylo důvodem k natočení filmu Přítelkyně, patnáct let našeho přátelství bylo podnětem ke vzniku filmu O čem sní ženy. S nimi jsem poznala, cosi, co nazývám ženskou solidaritou. Pokud by mělo být to, čemu se říká rivalita žen, soupeřivým bojem o potenciálního samečka či vlastní cenu, pak musím říct, že ani o jedno ani o druhé tímto způsobem nestojím. Svou cenu si vydobývám jinými cestami než podbízením se mužům, nebo vystavováním svých ženských předností na trhu.
S Ilonou a Zuzanou jsme se staly sestrami, výběrovým příbuzenstvem. Naše rozhovory nám pomáhaly formulovat životní pocit, přinášely úlevu v nespokojenosti a smutku, byly sdílenou radostí v malých vítězstvích. Hodně jsme se nasmály, taky jsme si poplakaly. Společně jsme nacházely řešení zapeklitých rodinných situací, mohly jsme si říct i to, s čím jsme se nesvěřily člověkům nejbližším – svým manželům.
Najednou se mi zachtělo tu nalezenou intimitu předat dál svým potenciálním sestrám a přítelkyním, které neznám a nikdy nepoznám, těm, které neměly to štěstí potkat ve svém životě tvořivou resonanci v osobnosti upřímné přítelkyně.
Můžeme mít manžele, děti, rodiče, ale pokud nemáme přítelkyni, není náš život úplný. Každá žena by ji měla mít.
Výběr hrdinek mého filmu byl náhodný, pokud připustíme, že nic v životě není náhoda, a nebo, že náhoda je Bůh. Zuzana Křížová a Ilona Gaus byly počinek, už jednou jsme se setkaly s kamerou. O Aničce Fürstové jsem předtím točila dva filmy, Miluj bližního svého a Spřízněni bláznovstvím. Objevila jsem ji zprvu „jenom“ jako matku patnácti dětí, potom se stala mou drahou přítelkyní. Sašu Berkovou jsem poznala jako protagonistku filmu Feminismus po česku a později se s ní sešla při filmu Nesmrtelná hvězda Božena Němcová. Zuzanu Skalníkovou mi doporučila Saša. Helenu Zelenkovou jsem potkala při natáčení filmu Netrpělivost srdce. Mílu Němcovou jsem poznala, když jsem hledala hrdinky filmu o rakovině prsu Žena v ohrožení. Katku Pošovou jsem znala z filmové branže jako vzácnou ženu. Irina Przebindová bývala mou švagrovou, ženou mého bratra. A Jarka Štefulová se před časem stala dobrou duší naší domácnosti.
Můj život je plný dobrých přítelkyň. Dvě z nich už nežijí. Božena Němcová a moje máma. S těmi, které tu jsou, se máme rády, přejeme si.

Svým filmem jsem chtěla ženám vzkázat: Jsme málo sebevědomé, nevážíme si sebe na to, jak jsme dobré. Žijeme stále v zajetí patriarchálních myšlenkových struktur, které nám nedovolují osvobodit se, být samy sebou. Žijeme proto, abychom dávaly lásku, ale abychom ji také dostávaly. Nejsme služebnice, ale rovné svobodné bytosti, které mají nárok na lepší život, než je nám sebou samými přiznáván. Zasloužíme si být velmi milovány.
Předmluva ke knize O čem sní ženy 1

Důvod, proč se režisérka Olga Sommerová rozhodla vyzpovídat několik žen zralého věku, vychází z jejího přesvědčení, že člověk muž a žena jsou dvě naprosto rozdílné bytosti a tudíž ženská zkušenost ve světě patriarchátu má zcela specifické rysy, které je hodno zaznamenat a vyslovit hodně nahlas. Vznikla tak sugestivní hodinová výpověď, v níž se zralost konfrontuje s dávnými dívčími sny a optimismus prolíná s těžkým osudem.
(oficiální text distributora)

Filmová ročenka 1999/218