Odhalený přístav

Víš kde máš v životě své bezpečné místo?
Finská mozaika plná   podivných lidí, jejich   dětí, jejich osudů a okolo   nefalšovaná severská zima.   Panoptikum postav, povah,   tužeb a nenaplněných citů   - všichni ale mají něco   společného - jsou   nespokojeni se svým životem,   postrádají sluníčko,   které by ohřálo jejich   skomírající zmrzlé city a   sami málokdy dokážou   zahřát.
Někdy   stačí náhražka v podobě   sexu s přítelkyní nebo s   prostitutkou, tohle citové   anestetikum nikdy nepůsobí   moc dlouho. Smutné je to, že   nenaplněné touhy,   nespokojenost se svým   životem se přenášejí i na   děti. Neúplné rodiny, kde   děti postrádají tátu nebo   mámu, ve většině   případů především   lásku. Rodičovská láska,   úsměv, hravost - na to   nějak není místo ani čas -   problémoví rodiče   vychovávají ze svých kdysi   duševně zdravých jedinců   problémové bytosti. Několik   paralelních příběhů   různých životních osudů   spojuje bezvýchodnost,   beznaděj, netolerance,   necitlivost. Celé to   směřuje ke konečné   apokalypse v podobě rozvratu   rodin, vztahů, vražd,   nenávisti, smrti. Závěr   filmu je však skoro dojemný   a v každém případě dává   všem velkou naději do   budoucna. (Nechť se věci   dějí tak jak mají být).
Tenhle film není jen o   severské mentalitě, ale i o   lidskosti jako takové, se   kterou mají problém i   jižněji položené národy.

"Když vydržíš,   uvidíš finský zlatý   prasátko", říkám si   první hodinu a stalo se, jen   ne jedno, ale zrovna sedm a   žádné z nich zlaté... V   severském bílém přítmí   způsobuje zobrazení všech   našich zoufalství hlubší   frustraci - manželství bez   lásky, neúplná rodina,   samota, nemoc, šikana,   lhostejnost, drogy, život na   okraji - vše s pozadím té   největší pokleslosti   televizní zábavy, které   jsme prozatím dosáhli. Jen   drobná zranění duší, ale   když není nikdo, kdo by je   pofoukal, zanechají hluboké   jizvy... Hodně smutná   záležitost, u které se   může dostavit pocit   vlastního, prozatímního   štěstí, kterému jde   naproti i sílu dodávající   konec se svým "jedeme   dál" a já dodám -   nebojme se být obyčejní,   žádný Big Brother se   nedívá!

Konce filmu jsem se nedočkal
Vzdáleně mi to připomíná   film Perličky na dně –   epizody ze života různých   lidí. Perličky jsou ovšem   plné všední poezie –   možná si to idealizuju,   protože se odehrávají v   prostředí, které je mi   blízké. Finské epizody mi   připadly spíš jako krátké   videoklipy ze života Finů   – ovšem nepoetické, často   plné zoufalství, hnusu,   každopádně sexu bez lásky.   Záběry z kopulace jsou snad   ode všech postav, co se tam   vyskytují. Rozhovory jsou   často natolik vytržené z   kontextu, že nezanechávají   žádný dojem – asi jako   krátké zprávy ze světa.   Vůbec mě to nebavilo a   jediné, na co jsem byl   zvědav, jak dopadne ta   dívenka, která se chtěla   nechat fotografovat a pořád   tvrdila, že je ochotná   udělat cokoliv, ale nedočkal   jsem se žádné pointy. Kdyby   aspoň prostředí Helsinek   zaujalo nebo kde to bylo   točeno, ale většina   interiérů – přestože   nově zařízených – se mi   nelíbila, nevkusné   oblečení, nezajímavý   lidé, jako by z venkova.