Říká se, že správný   námořník má v každém   přístavu milenku.

Kapitán Ahmed Hussain to   má jinak - v anglickém   Doveru má svou zákonitou   manželku Mary, která kvůli   němu konvertovala na islám,   na druhé straně kanálu ve   francouzském Calais má svou   milenku Genevieve. S Mary   žijí sice často   odloučený, ale šťastný   život, přestože Mary   nemůže mít děti. S   Genevieve má syna Solomona -   občas je navštěvuje, pokud   není právě na moři příp.   s Mary. Když jednoho dne   zemře, Mary se z jeho   telefonu dozví o důvěrném   vztahu s Genevieve. Rozhodne   se, že ji navštíví a   přijde na to, jak se věci   vlastně mají.
Debutující Aleem Khan   natočil tichý, komorní,   minimalistický příběh   plný emocí, v kterém   účinkují pouze tři   herecké postavy, a to víc   než excelentně. Epilog   lásky je nejen o složitých   zákoutích lásky, lásky   manželky k manželovi,   milenky k milenci, syna k   otci, … Je také o   nepoznání toho druhého po   dlouhá léta, o pocitech   zrady, o rodině, o   homosexualitě i o obyčejné   lidskosti.

Se vším komfortem, co jen táta dokáže
Velmi zvláštní film, který   sice od samého počátku   plyne v poměrně klidném   duchu, jen ten hudební   doprovod je tak trochu   nepatřičný,   zneklidňující. Aftersun   (All Inclusive) je svým   způsobem symbolický výraz   pro příběh osamělého   táty jménem Calum a jeho   jedenáctileté dcery Sofie   (která žije jen s matkou).   Táta se rozhodne udělat pro   svou milovanou dceru hezkou   společnou dovolenou na   tureckém pobřeží. Nevadí,   že nemá moc peněz, že   ubytování není úplně na   špičkové úrovni -   opravdový táta dokáže pro   svou dceru přece udělat   nádhernou dovolenou i bez   nadité peněženky. Dokonce   jí pořídí i videokameru,   aby se mohla naučit natáčet   své první jednoduché filmy,   zaznamenat zážitky, byť   rukou neumělou a technicky   občas v dost šílené   kvalitě. Táta se snaží a   Sofie si dovolenou náležitě   užívá - i přes občasné   neshody, které jsou asi   běžnou součástí vztahu   starostivého otce a   pubertální dcery. Vypadalo   by to skoro na pohodový až   sladký film o společné   krásné dovolené, nebýt   znepokojivých tónů ať už   v podobě tak trochu   nesrozumitelných   stroboskopických záběrů z   jakéhosi mezičasí anebo v   podobě znepokojivého již   zmíněného hudebního   doprovodu, občas i   flashbacků do Sofiiny   dospělosti. Film nabízí i   tušení dramatických   situací, k jedné dokonce i   reálně dojde. Avšak hluboko   pod povrchem děje zůstává   skryta pravá příčina   všeho tohoto dovolenkového   dění. Diváku, je na tobě,   jak to pojmeš, jak si to   vysvětlíš. Otázky Sofie   "Tati, proč jste se s   mámou nikdy nevzali?".   "Proč jí říkáš   MILUJI TĚ, když s ní   nežiješ?". Věta táty   Caluma "Jsem rád, že   jsem se dožil třiceti".   Zoufalství táty, když jen   jediný večer odmítne Sofie   být spolu s ním a on se   opije a pak skočí do moře.   Pohlednice po skončení   dovolené, kdy táta píše   Sofii, že ji miluje nade   vše. .. Já jsem si to   přebral po svém (a nikomu   svůj názor nevnucuji), že   táta, který má zřejmě   diagnostikovanou   nevyléčitelnou nemoc,   rovnající se odchodu na   věčnost, se rozhodne udělat   něco hezkého pro milující   bytost, svou dceru Sofii.   Třeba pěknou společnou   dovolenou, kdy vše, co pro   svou holčičku udělá bude   All Inclusive (i s tím málem   peněz, co má v   peněžence)... Zvláštní   film, nad kterým se možná   rozpláčete, až vám to doma   všechno dojde.

Arvéd - krásné ztvárnění zla a ještě něco víc
Na současnou českou filmovou   tvorbu zcela zvláštní   dílo, ani ne tak tématem   jako formou zpracování.   Hlavní postava doktor Jiří   Arvéd Smíchovský je   rozporuplný člověk.   Věřící, postupem času   víc v ďábla než v Boha,   okultista, který pro   získání vzácných   okultistických relikvií   udělá cokoliv. Na druhé   straně také pořád jenom   člověk, který je dohnán   okolnostmi (druhá světová   válka, výslechy, věznění,   po válce komunistická   perzekuce, opět výslechy,   vězení) k činům, kterých   by se za jiných okolností   určitě nedopustil.
Zlo je v tomto filmu   všudypřítomné, avšak   není pojato jako akutní   hrozba, ale spíš jako   důsledek doby. Děj se   pohybuje v několika   časových rovinách,   dochází zde k magii   zřetězení i opakování   událostí. Nejednoznačnost a   tajuplnost ústřední postavy   film zachovává od začátku   až do konce a umožňuje tak   divákovi, aby si dost věcí   domýšlel a vysvětloval   podle svého vnímání,   cítění a naladění.
Propracovaný scénář,   výjimečná režie,   působivé vizuální   ztvárnění, perfektní   herecké výkony v prvé   řadě s Michalem Kernem v   roli Arvéda, to jsou hodnoty,   které tento snímek staví do   popředí současné české   filmové tvorby.
Pokud   nepropadnete do deprese díky   ďábelsky podmanivému   ztvárnění, může vás   tento film nejen obohatit, ale   i povznést.

Krásný film o perzekuci, odvaze, lásce a lidskosti
Christian Petzold nás filmem   Barbara vrací do   socialistické éry,   konkrétně do malého města   na konci osmdesátých let v   Německé demokratické   republice. Oprýskané domy,   nevzhledné byty, bzučící   dvoutakty trabantů,   wartburgů a barkasů, do toho   neustálý dohled státní   policie. Ne, není to   společenskokritický   politický film. Je to film   lidech, kteří v tehdejší   době žili, o jejich strachu,   nejistotě, ale také odvaze,   člověčenství a   především o vzájemných   vztazích.
Barbara je   lékařka a kvůli své   žádosti o vycestování na   Západ je přemístěna ze   špičkové berlínské   kliniky do oblastní nemocnice   na malém městě. Zde se   setkává s lékařem   Andréem, kterého potkal   podobný osud - kvůli   nepovedenému projektu na   klinice, při kterém oslepnou   dva malí kojenci, skončí   taktéž v oblastní   nemocnici.
Barbara se   hodlá tajně utéct na Západ   za pomoci svého milence,   André přijal svůj osud a   rozhodl se pomáhat jako   lékař všem, ať už se   jedná o politicky   problémovou mladou pacientku   nebo v rodině tajného   policisty. Christian Petzold   mistrovsky ztvárnil postupné   sbližování Barbary a   Andrého, přes problémy   pracovní, osobní a konec   konců i politické.
Film neoplývá   propracovanými dialogy - v   tomto směru se jedná spíš   dialogový minimalismus.   Herecké výkony Niny Hoss   (Barbara) a Ronalda Zehrfelda   (André) jsou naprosto   úžasné a lze jen   vyzdvihnout Petzoldův cit pro   obsazení hlavních postav.   Vizuální stránka filmu je   velmi zdařilá a umocňuje   kvalitní Petzoldův scénář   i mistrovskou režii. V   žánru vztahových filmů se   Christian Petzold neochvějně   propracovává ke špičce   evropských filmařů.

Belfast není jen synonymem pro občanské neporozumě
Už jen název filmu může   některé diváky odradit - i   v současnosti nás obklopuje   svět plný neštěstí,   násilí, válek a veskrze   negativních zpráv. Tak proč   ještě Belfast, severoirské   město, které v nedávné   historii proslulo   dlouhotrvajícími   náboženskými násilnými   střety.
Kenneth   Branagh se v Belfastu narodil   a prožil si tehdejší   občanskou válku na vlastní   kůži. Na kůži teprve   devítiletého kluka - avšak   právě dětským vnímáním   se z tohoto filmu stává   snímek nikoliv politickým   nebo sociálně kritickým,   ale spíše rodinným, který   na pozadí občanské války a   neustálé hrozby má svůj   příběh, rodinnou   atmosféru, vtip a poetiku.   Povětšinou černobílé   ztvárnění je nádherným   vizuálním zážitkem, který   umocňuje sílu tohoto   autobiografického filmu.   Kromě skvostné kamery je   nutno vyzdvihnout působivé   herecké výkony i velmi   zdařilou hudební linku.   Kenneth Branagh netočí   špatné filmy - Belfast   patří k těm nejlepším.

Benedetta, film lásce k Bohu i k člověku.
Viděno s českým dabingem.   Film neohromí ani neurazí,   asi víc působí na   věřící než na nás   ateisty.
Přesto mu   nelze upřít určitou   autentičnost,   přenášející historické   téma přes století k   současnému divákovi.
Co lze jen a jen   vyzdvihnout - přiznané   intriky uvnitř církve,   lidské slabosti od prostých   sester počínaje až ve   vysokých církevních   kruzích konče. A také   Verhoevenův nápad   zakomponovat do děje i   lesbický vztah dvou hlavních   postav.
Krásná   lesbická láska (byť   Benedetta mohla být obsazena   mladší herečkou - ale to ze   mne tak trochu mluví   zvrácenost, za kterou doufám   nebudu po zásluze   potrestán), nádherné   vizuální ztvárnění,   skvělý výběr herců,   citlivě vybraná hudební   stopa a dobré herecké   výkony řadí tento film sice   ne mezi špičku, ale k   silnému nadprůměru.
Nesouhlasím s označením   "erotické drama" -   erotika v tomto filmu sice   byla, ale nikoliv primárně a   byla natočena něžným a   civilním způsobem. Stejně   tak nesouhlasím s označením   "odvážnost".   Odvážné by to bylo v 17.   století, kdy děj probíhal,   dnes jsme však o čtyři   století dál, a pro   protřelého diváka se   nejedná o žádnou senzaci,   odvahu ani zvrhlost.

Prý komedie
Moc jsem se u tohoto filmu   nezasmál. Ani ne tak z toho   důvodu, že určitý styl   humoru mne neoslovuje ... a   byť některou psychedelickou   muziku docela můžu, tahle   mne moc neoslovila. Takže   troufám si varovat - moc   komedie neočekávejte   (možná jsem film úplně   nepochopil a bral jsem ho   příliš vážně). Stručně   k obsahu - DJ Ickarus je   dobrý, nadějný, má fajn   přítelkyni, má našlápnuto   dostat se někam dál, má   neshody s rodinou a má   pozitivní vztah k drogám. Ty   ho nakonec doženou až k   hospitalizaci ve   specializovaném léčebném   ústavu. .. Hodně   zvláštní film, který jsem   měl zpočátku chuť   nedokoukat a ke konci mne až   skoro doháněl k slzám   dojetí. Skvěle sehrané role   DJ Martinase = Ickarus, jeho   přítelkyně Mathyldy anebo   ošetřující lékařky,   nádherná reálná   přesvědčivá atmosféra,   minimalistické emocionální   pasáže, ...a nakonec i styl   muziky, která není zrovna   mým šálkem, jsem vzal na   milost a docela jsem si ji   užil (bez tripu). Doporučuji   shlédnout - a přes příp.   počáteční nechuť vydržet   - odměna se dostaví.

Zklamaný zatrplý chlap versus zrazená blondýna.
Přes trošku laciný název   dost podařená romantická   komedie. Občas nějaká ta   slabinka ve scénáři,   chvílemi trochu   vypočítavé, jindy zase hra   na city, ale ve výsledku dost   vydařená věc, korunovaná   skvělými hereckými výkony   nejen v hlavních rolích, ale   i v rolích vedlejších.   Tenhle film si nehraje na   žádné velké filmové   umění, má především   pobavit a to splňuje beze   zbytku díky preciznímu   řemeslnému zpracování.
Trošku synteticky   krásná Eliška Vomáčková   (Petra Hřebíčková) žije   (aniž by kdy zjevně   pracovala) se svým milovaným   mužem (Jiří Langmajer)   lékařem, harmonickým   životem, bez starostí,   celkem v pohodě, až na to,   že její muž nechce mít   děti. Do té doby, než jí   její milovaný partner   oznámí, že od ní odchází   - kvůli vztahu se svou   zdravotní sestrou se kterou   čeká dítě. Eliška se   rozhodne vzít život do   svých rukou a vezme místo   učitelky v jednotřídce v   jakési zapadlé malé   středočeské vesnici.   Dosavadní příjemné žití   vystřídá dost nepohodlný   život v docela tvrdých   podmínkách, navíc ve   společnosti spolubydlícího   hrobníka Božíčka (Ondřej   Vetchý), který už dost   dlouho nesnáší jakoukoliv   ženskou ve své blízkosti   (má proto své pádné   důvody). Mezi touto   nesourodou dvojicí je to   chvílemi na zabití, díky   starostovi obce (Miroslav   Táborský) se to vždycky   nějak urovná. Řekl bych -   klasické filmové klišé,   kdy dvě naprosto rozdílné   povahy, lezoucí si na nervy,   si nakonec k sobě přes   spoustu překážek a   problémů najdou cestu. Byť   to podle této charakteristiky   vypadá trochu na filmový   kýč, je to skvěle napsané,   zrežírované a především   úžasně zahrané, že ve   výsledku je to parádní   filmový zážitek, který by   měl ještě dlouho doznívat   minimálně na televizních   obrazovkách a i v   zasloužených reprízách na   plátnech kin.

Krásné pokoukání a pěkná hudba k tomu
Snímek Bilitis režiséra a   uměleckého fotografa Davida   Hamiltona dokáže potěšit   nejedno divácké oko - po   vizuální stránce nemá   žádné slabé místo a lze   se kochat od první minuty až   po poslední.
Dosti   dobře je na tom i hudební   doprovod skladatele Francise   Lai - příjemná hudba,   jemně dokreslující děj,   nijak nevyčnívající ani   nerušící. Prostě   nádherná symbióza   vizuální a hudební složky.  
K tomu lze   připočíst citlivě vybrané   tváře i těla protagonistů,   krásné, mladé, občas   odhalené dívky nevyjímaje.   Erotické scény jsou vkusně   nasnímané, neprovokují a   skousne je i puritánský   divák. Herecké výkony   dobré až skvělé.
Tak trochu slabinou je   dějová linka - jednou   větou: Bilitis, žákyně   dívčí školy, odjíždí na   prázdniny ke své pěstounce   Melisse; zatím nepoznala   slasti lásky a tak i přes   určitý snad vrozený odpor k   mužům se seznamuje s mladým   fotografem Lucasem, avšak   krásná Melissa ji přitahuje   víc - až tak, že je ochotna   pro ni hledat vhodného   milence.
Bilitis je   příjemnou filmovou harmonií   pro oči i uši, hloubku v   tomto snímku asi málokdo   pohledá. Přesto lze říci -   dobře, že se točí i   takovéto filmy a poklona   Davidu Hamiltonovi.

Mám rád filmy s rozporuplným hodnocením
Obvykle v nich najdu spoustu   věcí, za které jim pak   dávám velký počet   hvězdiček. U Blue Valentine   se tak nestalo. To, co se tam   dělo mezi manžely Cindy a   Deanem bylo sice skvěle   zahrané, ale jinak naprosto   cizorodé, rozumově i citově   vzdálené.
Když oni   ti Američani jsou úplně   jiný živočišný druh.   Jinak myslí, jinak cítí,   úplně jinak žijou. Pochopit   jejich lásku (pokud je to   vůbec láska) je někdy   hodně složité.
Blue   Valentine jako film o   degeneraci citů OK.   "Vím, že se něco   děje." Hezký moment,   kdy chlap má svou intuici...   A ten chlap je tam celkem   fajn. Mám pocit, že tohle   téma začíná být docela   aktuální i v naší vlasti.   "Pokrok" a rozvoj   civilizace si vybírá svou   daň.

Jak obrousit hrany nenávisti mezi národy
Brankář je filmem   natočeným podle skutečných   událostí. Válečný zajatec   Bert Trautmann, bývalý   voják wehrmachtu ale také   dobrý fotbalista, dostane v   britském zajateckém táboře   šanci - hrát fotbal za   britský fotbalový tým. Bert   tuto šanci vezme - přes   protesty téměř všech, kdo   znají jeho válečnou   minulost, prostě jde do toho.   Sklízí nenávist, urážky,   nadávky - válka ho však   zocelila, ne nevýznamnou roli   sehraje i jeho láska k   Margaret - dceři obchodníka,   který ho vytáhl z bahna   britského lágru a dal mu   šanci na fotbalovém   hřišti. Bert v britské   bráně zachraňuje kůži   fotbalovému týmu Manchester   City a postupem času (byť   zpočátku nenávistný   nácek) se stává britským   národním hrdinou. Snímek   Brankář je nasnímán   realisticky, bez příkras,   naprosto střízlivě a   působivě. Film o tom, jak   jediný člověk dokáže   neskutečnou silou a vůlí   přispět ke sblížení dvou   nepřátelských států, dvou   nenávistných národů. Film   o fašistovi, vyznamenaném za   války železným křížem,   kterého v Británii   zpočátku téměř všichni   nenávidí, avšak postupem   času ho všichni milují -   muži jako špičkového   sportovce, ženy jako   pěkného a také   úspěšného chlapa a děti   jako usměvavého kamaráda,   který jim nikdy neodmítne   podepsat fotku nebo   památník. Zní to trochu   jako idylka, ale i přes   trochu romantický podtext je   to chvílemi zatraceně tvrdý   film. Poučení? Každý   může chybovat, ale ne   každý dokáže chyby   druhých odpouštět.

Cesta za smířením - jde někdy přes mrtvoly
V první řadě cením   skvělou hlavní ideu - dva   manželé, kteří si na vztah   už jen hrají, jedou na chatu   s myšlenkou, jak toho   druhého zabít. Do toho   vstoupí spousta komplikací,   vč. trojice uprchlých   vězňů, kteří na útěku   využili jejich chatu jako   dočasné útočiště. Tady   už nejde o život jednomu či   druhému, ale oběma.   Dokážou manželé, kteří   se vzájemně nenávidí,   najít společnou řeč, aby   se z té šlamastyky   dostali?
Moc pěkně   nafilmovaná norská trochu   krvavá a místy brutální   komedie, u které občas   člověk trne hrůzou a pak se   odlehčeně zasměje. To   násilí je do filmu   zakomponováno natolik vkusně   a přitom uvěřitelně, že   ani citlivější divák nemá   potřebu zavírat oči a   náročnější divák si to   užije. Pěkně vymyšlené,   pěkně nasnímané, pěkná   muzika, pěkní herci i jejich   výkony, prostě moc pěkný   film, který uspokojí jak   komerčního diváka tak   filmového odborníka.

O nadpřirozenu i lidském citu jménem láska
Clara je zvláštní. Nejen   svou uzavřenou povahou,   mlčenlivostí, zdravotním   pohybovým problémem, ale   především nadpřirozenou   schopností dorozumívat se s   přírodou, živými tvory a   uměním léčit. Ale stále   je to žena, která má své   touhy a přirozené potřeby.   Doposud nikdy nezažila   bližší vztah s mužem a   dotyk neznámé osoby je jí   nepříjemný. To se může   změnit, když do vesnice   přijede na výpomoc muž   jménem Santiago.
Nedramatický, křehký a   intimní snímek usazený do   prostředí kostarické   vesnice, kde magická   atmosféra, spiritualita,   poetika a symbolika s   umocněním v podobě   výborných hereckých   výkonů nás mohou povznést   až do nebeských výšin   nádherného filmového   prožitku.

Film o stáří, který není pro každého.
Tenhle film není nijak   akční, ani dramatický,   spíš citlivý a dojemný -   fajnšmekry britské filmové   klasiky určitě osloví.   Stará bezdomovkyně Maggie,   bydlící v dodávce v jedné   z londýnských uliček, má   za sebou dost pohnutý život.   To všechno se dovídáme až   postupem času, v konfrontaci   s příběhem spisovatele a   dramaturga Alana Bennetta, u   kterého se svou starou   dodávkou zakotví na mnoho   let. Svérázná stará   ženská v hereckém   ztvárnění úžasné Maggie   Smith (v době natáčení jí   bylo 81 let) si i přes svou   nekomunikativnost a zdánlivě   záporný přístup k okolí   dokáže získat srdce   diváků. Film o tom, že   když vám nedokáže podat   pomocnou ruku hudba,   příbuzní, církev anebo   sociální systém, jsou tu   pořád ještě lidi, kteří   mají srdce a v něm cit.

Když člověk spadne až na dno a kterak z toho ven
Balkánské filmy si   většinou neberou žádné   servítky, s divákem se nijak   nemazlí, jsou drsné a   syrové. Delirium tremens   srbského filmového kmeta   Gorana Markoviče (ročník   1946) sice všechny tyto   charakteristiky splňuje,   avšak navíc k tomu   přináší jemnou filmovou   poetiku a spoustu emočních   situací, které mohou   přejít až k dojetí a   občas i slzám. To je u   balkánských filmů skoro   ojedinělé. A navíc kromě   dramatu je to i komedie,   která místy vyvolává   opravdu upřímný divácký   smích.
Populární   herec Dagi je víc než   vytížený - hraje 40   divadelních představení   měsíčně, natáčí filmy,   televizní seriály,   účinkuje v estrádách.   Kromě toho má rodinu,   milenku a docela dost   společenských oslav a   večírků. Aby tohle   šílené tempo zvládl, pije.   Hraje opilý - sice stále   úspěšně, když není   večírek zajde aspoň do baru   a domů se vrací totálně   namol. Alkohol nad ním   postupně přebírá moc a   slavný herec končí v   léčebně.
Tady   dochází k nejhumornějším   a také k nejemotivnějším   scénám, kdy Dagi je úplně   mimo a domnívá se, že jeho   pacienti jsou studenti   herectví a snaží se je   vyučovat. Děj graduje s   příchodem specialistky   Lízy, která v této   léčebně aplikuje   psychiatrickou metodu   psychodramatu, kdy se pacienti   snaží vžít do rolí   kolegů, ale i imaginárních   postav jako Podpora, Naděje   či Herectví. Díky této   metodě doznávají   léčebných pokroků nejen   pacienti, ale možná i   diváci v kině.

Dellamorte Dellamore - smrt láska
... je zvláštní, jak v   italštině jsou si tato dvě   slova blízká

Horor, současně komedie   a drama - alespoň takhle se   to uvádí v informacích k   filmu. Dost zvláštní   snímek a těžko   zařaditelný do jakékoli   žánrové škatulky. V   prvním sledu bych ho   charakterizoval jako bizarní,   symbolický, zvráceně   poetický i erotický. Právě   v symbolice i přes   kýčovité hororové scény   (které spíš než ke strachu   a hrůze vedou spíše k   úsměvu) lze hledat určitou   nevyřčenou otázku na   hranici mezi životem a   smrtí. Oživlé zombie se   sápou na živé bytosti s   tím, že chtějí jíst.   "Co je na tom špatného,   že mě chtěl jenom   jíst?" říká zoufalá   truchlící matka na hrobě   svého tragicky zemřelého   syna ve chvíli, kdy on   povstane z mrtvých a hledá,   kým živoucím by se nasytil.   Celým filmem se kromě   života a smrti prolíná   také láska ve všech jejích   možných absurdních   podobách. Dellamorte   Dellamore je dílo neotřelé,   zvláštní, nelaciné,   mnohovrstevné, občas na   hranici normálnosti a   šílenství. O symbolickém   poslání by se dalo asi   hodně diskutovat - buď jak   buď, film stojí za   zkouknutí i za následnou   debatu s přáteli u piva,   vína nebo "laku na   rakev".

Tenhle příběh není pro mladý
V prvé řadě nádherná   muzika. Pak krásná severská   krajina. Působivý   minimalistický příběh o   starých lidech, o ženě a   muži kdysi velmi blízkých,   kteří se po letech setkají   - na ne příliš poetickém   místě - v domově pro   seniory. I po těch dlouhých   letech odloučení si rozumí   - tady a takhle nechtějí   skončit. A tak začíná   jejich útěk z ústavu,   krádež Jeepu, až se   dostanou na ostrov plný   vzpomínek, kde je pro ně   důstojné skončit bytí na   tomto světě.

Karel Kachyňa v severském podání
Film Dívenka téměř   neznámého švédského   režiséra Frederika Edfeldta   je pohlazením po duši pro   všechny milovníky umění ve   stylu geniálního Karla   Kachyni. Děj není nijak   akční - spíš lze hovořit   o poetice i propracovanosti   každé scény, každého   záběru, na pozadí skvělý   hudební doprovod. Tomu všemu   vévodí úžasný herecký   výkon hlavní bezejmenné   hrdinky (v podání zrzavé   představitelky jménem Bianca   Engström) - téměř   desetileté dívky, která   díky nadálým i nenadálým   okolnostem prožívá   prázdniny bez dozoru   dospělých.

Dívka na mostě - čb. francouzský klenot o štěstí t
Občas se může někomu   zdát, že život pro něj   nemá smysl, smůla se na něj   lepí a štěstí vyhýbá a   rozhodne se s tím skončit.   Skokem z mostu.   Dvaadvacetiletá Adele je   přesně v tomto bodě, avšak   od jejího úmyslu se jí   snaží odradit kolemjdoucí   Gábor, zvláštní muž s   ještě zvláštnější   profesí. Vystupuje jako   vrhač nožů a právě se   snaží sehnat objekt,   kterému až zas tak   nezáleží na životě a   který by s ním   spolupracoval. Nádherný   černobílý francouzský film   nás pak provází příběhem   této prapodivné dvojice,   která si mezi sebou vytvoří   zvláštní vztah - vztah dvou   blíženců, kteří si   rozumí i beze slov, kteří   jsou obdařeni snad i   telepatickými schopnostmi,   aniž by u nich došlo třeba   jen k náznaku erotického   sblížení. Gábor při   vrhání nožů tvrdí, že   daleko víc záleží na   připoutaném subjektu, proti   kterému vrhá své ostré   nože, než na zručnosti   vrhače. Občas Adele   způsobí škrábnutí, které   spraví náplast, Adele mu   způsobuje také zranění,   když odchází spát s   jinými náhodně   střetnutými muži.   Vizuálně, hudebně i   dialogově nádherný film,   který připomíná   francouzskou novou vlnu ze   šedesátých let, víc než   zdařilé herecké obsazení   (Vanessa Paradis, Daniel   Auteuil) a naprosto skvělé   herecké výkony dávají   tomuto snímku punc silného   filmového zážitku pro   artfilmové fajnšmekry   především.

Javier Bardem jako "dobrý šéf" firmy na výrobu vah
Zdařilé španělské   komediální drama, kde   charismatický Javier Bardem   hraje (jak jinak než skvěle)   šéfa továrny na výrobu   vah. Šéfa rodinného   podniku, šéfa, kterému na   firmě i na zaměstnancích   záleží tak jako na své   vlastní rodině. Dokáže   naslouchat, když se mu   zaměstnanci stěžují se   svými problémy, je tu vždy,   aby utěšil, aby dal naději.   Ovšem na jeho   "rodině" mu natolik   záleží, že pokud je zde   něco nebo někdo, kdo by mohl   firmu poškodit, neváhá   sáhnout i k tvrdým postihům   jako je vyhazov z firmy.
Občas je nucen použít   ne zcela čestné prostředky,   ale to jen proto, aby svou   "rodinu" ochránil.   A co čert nechtěl, v   nejbližších dnech čeká   jeho firmu návštěva   kontrolní komise, jejíž   verdikt je nesmírně   důležitý.
Film   Dobrý šéf obsahuje i   komediální prvky, avšak ne   toho druhu, že se budeme   válet smíchy, ale spíš   jsou to drobné vtipné a   ironické situace,   vyvolávající spíš úsměv   než smích. Pochválit lze   nejen herecké výkony,   propracovanou kameru, tempo,   které určitě nikoho nebude   nudit, ale i hlubší sondu do   duše usměvavého   bezohledného podnikatele a v   širším měřítku i do   současného společenského   systému, kdy ti bohatí s   ústy plnými krásných slov   o firmě jako rodině   nekompromisně vyhazují ty,   kteří jsou jen obyčejnými   pěšáky. A k tomu jako   třešnička na dortu   nádherný úsměv stážistky   Lilien v podání Almudeny   Amor.

O lidech, kteří teprve včera slezli ze stromu
V hlavních rolích primitiv,   pablb, dement, idiot, kretén,   debil, násilník, narkoman,   jakž takž inteligentních   tam bylo snad jen pár psů.   Kolik lidí na planetě dnes   žije na mentální úrovni   odpovídající pravěku? Nebo   by snad byli alespoň   průměrně inteligentní,   kdyby neměli hlavu   vybrakovanou užíváním   drog? Vypadá takhle život na   periferii většiny velkých   měst? Žijí na úrovni této   prvobytně pospolité   společnosti miliony či   miliardy lidí?
Marcello, hlavní postava,   je naivní, nesmělý, malý   postavou i odvahou, je   důvěřivý a umí to se psy.   Má psí salon (salonek), má   rád zvířata, žije dost   jednoduchým životem,   kamarádů moc nemá, jediným   blízkým přítelem je hajzl   a násilník Simoncino. A pak   má taky ze zjevně   rozpadlého manželství cca   jedenáctiletou dcerku, kterou   bezmezně miluje. Aby si   přilepšil, občas dýluje   drogy, občas si i sám   šlehne. Nebýt podivného   přátelství se Simoncinem a   drog, mohl se jeho život   vyvíjet celkem příjemně.   Kombinace jednoduchého   citlivého naivky a   primitivního násilníka   není zrovna optimální.   Marcello ctí zásady   přátelství a kvůli   Simoncinům trestným činům   skončí ve vězení...

Sonda do   zvláštního života chudých   obyvatel městské periferie   přináší ne zrovna   pozitivní zážitky.   Obzvlášť velmi podivný   přátelský vztah dogmana   Marcella a násilníka   Simoncina budí v divákovi   více než smíšené pocity.   Možná zajímavý pohled do   života v sociální oblasti,   kterou příliš neznáme, ale   jinak působivý a   nepříjemný film o lidském   bahně, primitivismu a   lidském zoufalství.

O ďáblu skrytém v lidských duších i ve společnosti
Lars von Trier pod názvem   Dogville přináší   složitou, konfliktní,   symbolickou analýzu   současné společnosti na   vzorku malého zapadlého   amerického městečka.   Každý si z tohoto filmu   může vzít to své - s   ohledem na to, co prožil,   čím si prošel, co ho   formovalo. Na první dobrou   "střet dobra se   zlem" - jak je dobro v   duších lidí křehké a jak   se může snadno změnit v   opak. Nebo "tajemství   lidské duše" - opravdu   máme každý v sobě kus   ďábla, který se může   kdykoliv probudit, např. v   situaci, kdy máme před sebou   bezbranného anděla? Naše   víra - snad v Boha - u   chudých lidí by se dalo   předpokládat, že bude   zpevněná a zesílená tvrdou   prací a ne zrovna snadným   životem - jak málo stačí,   abychom porušili většinu z   toho, v co věříme? Anebo   zpytování diváka, zda se   občas ve svém životě   nechovám jako svině? A   možná i Trierova   nekompromisní kritika   zvrácené a nelítostné   západní společnosti, která   z lidí byť i na první   pohled slušných dělá   nelítostné bestie?
V   každém případě tento   film, natočený ve skromných   divadelních kulisách může   divákům vydat neskromné   bohatství - o to nejen co se   zážitků týče.

Neuchvátí, ale dá sa.
Jean-Paul Belmondo v roli,   která mu nedává možnost   rozjet jeho herecký šmrnc,   tak jak je divák zvyklý. Jo,   je to sice pořád on, svůdce   žen, drzý a veselý   chlapík, který s bravurou   překročí i zákon, ale je   to takové bez šťávy,   prostě to nemá správný   drajv. Není to ani tak vina   Bebela - jako herec dělá co   může a je naprosto   přirozený, ale spíš je   chyba v nedotaženém a tak   trochu nesourodém scénáři   a režie už to nijak   nezachraňuje. Film o   automobilovém závodníku   Francois Holinovi, který   kvůli jím zaviněné   smrtelné nehodě jeho   kamaráda přišel o licenci a   tak se dal na dráhu zločinu,   je jen průměrný - sem tam   dobrá hláška, vtipná   scéna, pěkné ženy, občas   drama. Je to takové   rozdrobené, nemá to tu   správnou gradaci napětí,   pochválit lze hudební stopu   - ta je nádherná. Pro   příznivce Bebelových filmů   skoro povinnost, ti ostatní   se mu mohou vyhnout a neutrpí   žádnou velkou ztrátu.

Svoboda v maorském podání
Nádherný snímek   novozélandského filmaře   Taika Waititi je především   o svobodě. O svobodě, o   útěku před společností   svázanou často nesmyslnými   právními předpisy, o   lidskosti i o krásné   novozélandské přírodě.   Obtloustlý maorský teenager   Ricky, který ztratil rodiče,   si nemůže svobodně vybrat,   s kým chce žít, s kým je   mu dobře, koho má rád.   Úřady prostě rozhodnou a   přání a city dítěte   nerespektují. Proto se Ricky   ocitne na útěku před   úřady ještě se svým   strýcem Hecem - v patách je   jim nejen sociálka a policie,   ale nakonec i zvláštní   komando a armáda. Putování   po novozélandské buši je   plné zážitků, poznání,   krásy, ale i nebezpečí a   strádání. Ubručený strýc   a malý Ricky potkávají na   své cestě buší   nejrůznější lidi -   někteří jim fandí, jiným   jde o vypsanou odměnu za   ulovení dvou uprchlíků. Co   je typické pro režiséra   Taika Waititi je osobitá   poetika, nadsázka a hravost,   která filmu dodává   výjimečné   "světlo".

Pokud jste se   potulovali jako děti   přírodou, ať už jako   skauti, pionýři, trampové,   anebo jen tak z radosti nad   tou krásou, pokud si tyhle   zážitky dokážete vychutnat   i jako dospělí, je tento   film pro vás tou pravou   vychutnávkou.

Pohřeb okořeněný britským humorem
Udělat z tak vážné věci   jako pohřeb komedii je   opravdu kumšt. A komedie to   není nijak laciná - je to   tak trochu i psychologická   sonda, která odhaluje u   některých pozůstalých   jejich opravdové já.   Včetně ve vypjatých   momentech nepředstíraných   vztahů k ostatním. A to vše   dosti chytře a vtipně. Film   není až tak akční, ale je   zde spousta   nepřevídatelných zápletek,   které se stále více   komplikují - o to více je   tento film zajímavý a   poutavý. Prostě - nádherný   britský humor - trochu   absurdní, trochu černý,   místy i tragikomický - jak   jinak, jsme přece na pohřbu.

O touze a míjení
Medianeras zaujmou svým   zajímavým rytmem,   atmosférou i téměř   dokumentárním ztvárněním.   Tak trochu intelektuální   příběh na první pohled   sympatického Martína a   mladé přitažlivé Mariany   je ozvláštněný tím, že   po celou dobu děje se   vlastně neznají - byť   bydlí dost blízko sebe. Oba   mají za sebou ne příliš   vydařený vztah, oba touží   po smysluplném citovém   naplnění, po partnerovi,   který tu nebude jen na pár   nocí. Každý z nich žije   svým vlastním životem, a   byť se potkávají, neustále   se míjejí, a i když jsou na   ulici těsně vedle sebe,   neví jeden o druhém. Mariana   je architektka, která se   prozatím živí návrhem a   realizací designu výloh u   prodejen a obchodních domů.   Osobně se mi líbily její   názory na současnou   architekturu moderního města   doprovázené zajímavými   záběry. Stejně tak se mi   zamlouvaly záběry   interiérů, v kterých oba   protagonisté přebývali.   Medianeras jsou zvláštním   filmem, tak trochu   připomínajícím novou vlnu   v šedesátých letech.   Hodnotil bych tento filmový   počin docela vysoko, nebýt   šíleného závěru v podobě   YouTube klipu. Přesto tento   film stojí v každém   případě za shlédnutí.

Jak může být alkohol dobrým sluhou, ale zlým pánem
"Pije jako Dán" –   poslední film dánského   filmaře Thomase Vinterberga   nám dokazuje, že toto   české úsloví v Dánsku   stále platí. Chlast nás   přivádí do   středoškolského   prostředí, kdy čtyři   učitelé, dlouholetí   kamarádi, se rozhodnou   absolvovat experiment –   ověřit v praxi, že určitá   hladina alkoholu v krvi   podněcuje tvořivost a   vynalézavost, v jejich   případě i v procesu   výuky.
A tento pokus   přináší první výsledky:   jejich výklad, styl výuky se   stává zajímavějším,   studenti jeví o načerpání   vědomostí větší zájem a   tím se zlepšuje i jejich   prospěch. Čtveřice kantorů   se rozhodne v experimentu   pokračovat a přenést ho do   roviny skutečného   akademického výzkumu.   Experimentují se   zvyšováním dávek alkoholu,   začínají se však objevovat   i první problémy, např. v   rodině nebo ve   společnosti.
A pijí i   studenti. Nikoli v rámci   nějakého experimentu, ale   prostě je to mezi mládeží   běžné, ať už se jedná o   některé soutěže nebo   oslavu maturity.
Zajímavá sonda do   dánského středoškolského   prostředí je podaná z   počátku velmi humorně,   postupně však začne   nabývat na tragičnosti.   Excelentní herecké výkony v   první linii s úžasným   Madsem Mikkelsenem,   originální kamera Sturly   Brandtha Grøvlena a   především precizní   režijní vedení Thomase   Vinterberga jsou zárukou   jedinečného filmového   zážitku

Když technické kvalitě emoce jen s bídou sekundují
A tak jsem se těšil, že   uvidím sci-fi, které má   ducha a myšlenku. Technická   kvalita dobrá (jak jinak, to   se dá u Christophera Nolana   při jeho renomé ve   filmařském bysnysu přímo   očekávat), vize zajímavá,   děj propracovaný, avšak   ždímání citů z diváka   mne znechutilo natolik, že   jsem měl co dělat, abych   film dokoukal. Emocionálně   naprosto laciné (asi ne pro   diváky béčkových filmů),   že jsem si musel chvílemi i   polohlasem ulevovat   (naštěstí ne v kině).   Dokonce jsem si říkal, zda   Nolan prožil nějaký   opravdový cit, když v jeho   filmu Interstellar jsou   všechny emoce hrané,   vyumělkované, těžko   uvěřitelné. Abych byl   alespoň trochu pozitivní,   tak kromě vizuální a   technické stránky   pochválím i hudbu, občas i   herecké výkony, a trocha   toho robotického humoru na   začátku.
Miluji   žánr sci-fi, ale tento film   podruhé nemusím.

PS: Navíc mne dost   iritovala ústa - u hlavního   představitele Matthew   McConaughey typ hladová ryba   a (nechť mi ženské   představitelky odpustí) u   hereček Mackenzie Foy,   Jessica Chastain, Anne   Hathaway široká ústa typu   měkká houba.

Invalida - vozíčkář proti politikům a mafii
Příjemná slovenská   komedie, která se naváží i   do rasistických, politických   a mafiálních problémů na   Slovensku.
Skvělý   nápad, dobré herecké   obsazení i herecké výkony,   slušivá kamera, moc pěkná   muzika a v neposlední řadě   i hlubší morální i   politický podtext - to z   Invalidy dělá jeden z   nejlepších hraných filmů,   jaké byly na Slovensku v   posledních letech natočeny.

Severský film s teplem jihu
Šest lidí malého   severského města, šest   hlavních postav, které mají   své životy, ale také své   životní problémy. Jedno je   však pro ně společné -   jsou citliví, zranitelní,   zažili životní zklamámí i   prohry a v tuto chvíli jsou   bez partnerů. Co je ještě   pro ně spojující je to, že   jedné zimy se přihlásí do   kurzu italštiny.
Asi   to nebude jen teplem   italského jazyka, spíš   vzájemným setkáváním a   paradoxně přes cizí jazyk i   postupným poznáváním jeden   druhého - jsou si blízcí   víc než kdy předtím a od   toho nejsou daleko city,   které se z počátku jen   nesměle projevují, až   nakonec v plné intentitě   propuknou pod jižním sluncem   - při zájezdu do Benátek (v   rámci kurzu italštiny).   Lidský a milý film o   lidských vztazích,   vzájemném poznávání i o   šanci najít jeden druhého a   zkusit si prožít šťastný   život.