Dogman

O lidech, kteří teprve včera slezli ze stromu
V hlavních rolích primitiv, pablb, dement,   idiot, kretén, debil, násilník, narkoman, jakž   takž inteligentních tam bylo snad jen pár psů.   Kolik lidí na planetě dnes žije na mentální   úrovni odpovídající pravěku? Nebo by snad   byli alespoň průměrně inteligentní, kdyby   neměli hlavu vybrakovanou užíváním drog?   Vypadá takhle život na periferii většiny   velkých měst? Žijí na úrovni této prvobytně   pospolité společnosti miliony či miliardy   lidí?
Marcello, hlavní postava, je naivní,   nesmělý, malý postavou i odvahou, je   důvěřivý a umí to se psy. Má psí salon   (salonek), má rád zvířata, žije dost   jednoduchým životem, kamarádů moc nemá,   jediným blízkým přítelem je hajzl a   násilník Simoncino. A pak má taky ze zjevně   rozpadlého manželství cca jedenáctiletou   dcerku, kterou bezmezně miluje. Aby si   přilepšil, občas dýluje drogy, občas si i   sám šlehne. Nebýt podivného přátelství se   Simoncinem a drog, mohl se jeho život vyvíjet   celkem příjemně. Kombinace jednoduchého   citlivého naivky a primitivního násilníka   není zrovna optimální. Marcello ctí zásady   přátelství a kvůli Simoncinům trestným   činům skončí ve vězení...

Sonda do   zvláštního života chudých obyvatel městské   periferie přináší ne zrovna pozitivní   zážitky. Obzvlášť velmi podivný přátelský   vztah dogmana Marcella a násilníka Simoncina   budí v divákovi více než smíšené pocity.   Možná zajímavý pohled do života v sociální   oblasti, kterou příliš neznáme, ale jinak   působivý a nepříjemný film o lidském bahně,   primitivismu a lidském zoufalství.

Dogman si plyne v příjemně pomalém tempu,   které zároveň dokládá, že v téhle čtvrti   jinak prostě takříkajíc „chcípnul pes“.   Místní vskutku nemají mnoho příležitostí k   vyžití. Kromě fotbalového hřiště nebo night   clubu. Matteo Garrone patří k těm evropským   tvůrcům, jejichž tvorbu se rozhodně vyplatí   sledovat. Jenom ta práce se zvukem by se dala   vylepšit. Vcelku snadno dokáže probudit zájem   o postavy a ty dlouhé nepřerušované záběry   vlastně pomáhají lépe odkrýt jejich   psychologii. Dogman se v žádném případě   nebude zamlouvat každému. Ale zaslouží si   šanci.

Lidské a mrazivé zároveň. Chytlavé od   prvního do posledního záběru. Jak osobitým   námětem, tak zpracováním, adekvátním   smutnosti příběhu a šedivosti prostředí, ve   kterém se odehrává. Člověku se nechce   věřit, že něco takové je soúčástí EU. Je   záslužné, že se osobitý talent Garroneho   formátu soustředí právě na tuto tvář   Itálie. Od závěru jsem čekal malinko víc, ale   i takhle dobrý. Pomohl pochopit zvláštní   rozhodnutí hlavní postavy. Výkon Marcella   Fonteho hodný ocenění. [Cannes]